První zkoušení po prázdninách. Prázdný prostor se zdá být prázdnější, než kdy předtím. Skupina pokročilých jednajících čítá tři osoby. Asistentky nás vítají a jemně uklidňují. Za zády kamera mě jemně zneklidňuje. Takže natáčení hned z první. Minulý týden jsem chyběl. Jsem nervózně natěšený. Už opět vymýšlím, co předvedu, nebo co bych mohl předvést, ale opouštím vše a nechávám to být. Nemám zodpovědnost něco předvádět, nějak se blýsknout, něčím zaujmout či úlohu pobavit. Prostě se něco stane, a i kdyby se nic nestalo, je to také dobře. I když mám pocit, že se nic neděje, přesto se vždy něco děje. Obyčejně být a užívat si momentů teď a tady. Vnímat své tělo a jeho impulsy a reagovat na ně.

Jsem třetím zkoušejícím, rozuměj: ten co to oddaluje, jak jen může. Jdu a už mám zase pocit zodpovědnosti něco dělat. Proč ale? Zhluboka dýchám. Dokonce předvedu jeden celkem povedený skok z místa. Mávám rukama sem a tam a přemýšlím, co vytvořit, místo toho, abych vnímal tělo a osciloval s ním. Ne. Hlava vítězí a je toho opět moc. Na druhé zkoušení se objevuje ve dveřích pan profesor, který mi toto sám potvrzuje. Je toho moc. Vnímej více podněty a drž se jich. Neopouštěj je tak rychle. Hraj si s nimi. Proč mám takový pocit, že mi něco uniká? Nebo unikám já před ničím. Nic a přítomnost. Zodpovědnost a povinnost ať zmizí. Ať mě nechají být. Já je příště nechám čekat za dveřmi.