V bezbřehé ospalosti
teple do sebe namačkaná
v pevné náruči slastného dojetí
spočívám…
Tak silně za sebou už vždycky stát
tak nesmírně se milovat
Ty plachá krásná duše
svíčky ve tmě plamínku
milující teplá neskonalá
věčná něžná hvězdo v měsíčním třpytu
Tolik Tě miluji
Vždycky už za Tebou budu stát
nesmírně Tě milovat…
Milá Michaelko Isabelo,
tento obraz důvěrně znám. Nastoupím do autobusu, dveře se zavřou. Řidič autobusu je pro mě převozníkem. Převozníkem ze světa práce, shonu, planých řečí. Převozníkem domů k rodině k lidem, které s úctou miluji. Člověk je v tom okamžiku sám se svými myšlenkami se svojí duší a starosti se proměnují v láskyplné radosti.
Tvá krásná slova mi ukázala hloubku tohoto obrazu.
Tvá krásná slova probouzí moji lásku – lásku ke mě.
Děkuji
Ivo
Krásnééé…Uděluji bod.