Ticho, a ty v něm mlčíš,
hluboká propast ticha,
v němž se ani světlo neozývá…
mlčíš jako hvězdy na nebi,
ale ty se ani nedíváš,
neslyšíš a mlčíš,
snad v hlubokých myšlenkách
se přesvědčuješ o svých činech v pravdě…
A voda nese nebe,
tak jako vzduch stačuje vodu.
to pnutí na hladině,
kde se odráží klam a beznaděj…
A kde je pravda-
ve vodě či ve vzduchu,
když ne na hladině?
Jak to, že ryba miluje sokola?
jak to Bůh mohl dopustit?
Jak to, že mořská panna
se zamilovala do hvězdného Oriona,
jenž se třpytí jako její prameny vlasů?
Sokol když dotkne se vodní hladiny,
rozvíří vášeň a touhu
té plaché bytosti
Kdyby voda mohla létat
víc než po kapkách…
kéž se může osvobodit…
a přeci by ve svobodě
její touha neutichla…
Kéž by vzduch šel chytit, obejmout, políbit…
Jak je mi líto vzduchu!
Je jako dítě, hraje si s vlasy,
jemně ovívá vše kolem,
hladí, objímá a jakou silou vládne!
Běsy létají na jeho křídlech,
když svůj hněv rozpouští.
Jaká síla to ničivá!
A jeho srdce nikdo nedosáhne.
Je mi líto vzduchu, jenž vidím.
Je mi líto vody, jenž vidím.
To je vůle Boží.
A tak já, uzavírám kruh schrány,
v níž se každým okamžikem snoubí
voda i vzduch.
Jen uvnitř mě, spolu mohou být
navěky v blaženosti,
v posvátném TICHU světla tmy.
To je vůle Boží.