Tahle je první. Obsahuje jeden jediný rým. Je psaná od srdce a přitom tím pravým nikdy nepřečtená. Škoda, možná, kdyby… pak možná by byla nejen první ale také jen jedna jediná. A.

Kdo jsi?

Vidím Tě všude.
V cestě, po které chodím, v lidech i v korunách stromů.
Chci se Tě dotknout, ale smím jen pohladit listy namísto vlasů…
Projít se bosky v trávě, přivonět ke květině…
Jsi se mnou, když mi je zle, cítím Tě, když potřebuji slyšet „Mám Tě rád“.
Tvoje oči vídám mezi mraky, ve snech ba i v obrazech.

Pověz mi, kde Tě najdu.

Kdo mi to všechno uvěří?
Ty?
Já sama sobě?
Proč vidím Tě i nevidím?

Kdo jsi?

Slyším Tě ve svém hlase, cítím tě v tónech písní i bubnování dešťových kapek…

Kdo jsi?

Vidím Tě ve hvězdách, v měsíci i slunci,
ve sněhových vločkách i v semínkách pampelišek.

Kdo jsi?

Vrátíš se?
Ozveš se?

Ty říkáš ne a já slyším ano.
V ničem s Tebou nesouhlasím, i když vím, že pravdu máš.
Stýská se mi.
Mám Tě napsaného v osudu?
Známe se z minulosti?
Proč naše duše tančí spolu jako pominuté?
Proč rozum šel spát…

Kdo jsi?

A tak jdu dál svou cestou, krok za krokem hledám znamení, co dovedou mě k Tobě.
A tu náhle čas se zastaví.
Nemá smysl ptát se dál.
Pane Bože,
Ty jsi snad
samotný
Pan
Král.