Nedávno mě zaujal slogan na jednom plakátu „Některé kávy jsou k probuzení, jiné ke snění“. Universálnost tohoto šálku tkví v tom, že byla k obojímu (jenom né k pití) a ještě se o ni mohu podělit :-). Co dodat? Jen ten, kdo sní, má naději. Snílku, sni, dokud jsi živý, a před pádem připrav si obvazy. Mohou se hodit! S láskou napořád, A.
P. S. A tak dnes vykrajuji linecká srdíčka, ovoním je vanilkovým cukrem a dám Vám kousnout. Zda si k nim dáte kávu, nechám zcela na Vás.

Z brku milostné básnířky

Stojím u stolu s tiskárnou a čekám, až mi vylezou papíry s básněmi. Dneska to zkusím.

Mám domluvenou schůzku s jedním redaktorem Poetických listů. Jsem hodně nervózní, poprvé v životě nechám odborníka, aby si přečetl moje básně. Snad se mu budou líbit. Dala jsem si jméno Valentýna Petite, básně jsou většinou o lásce a tak doufám, že zaboduji. Jak je asi starý pan redaktor? Je to hloupé, ale stydím se. Když píšu, slova mě napadají sama, jen je divné nechat si básně číst cizím člověkem. Jak na něj asi budou působit?

Jmenuje se Miroslav Dostál a právě sedí za stolem pohroužen v moje básně. Kouří už druhou cigaretu a já se pomalu začínám dusit. Jsem nervózní. Sekretářka mi přinesla kávu a vodu a já cítím, jak se začínám klepat pod vlivem kofeinu. Do tohoto stavu se dostávám, když do těla dostanu příliš mnoho této látky. Mám hlad. Rozbalila jsem malou karamelovou sušenku, kterou mi slečna sekretářka nebo vlastně asistentka, tak se to dnes říká, ne?, dala na talířek s kávou. Servis jako v kavárně. Sedím a prohlížím si kancelář. Pan Dostál tam má neskutečný nepořádek. Šanony nejsou právě srovnané v řadě a na stole se válí stohy papírů. Byl ke mně hodný, řekl, že je velmi zvědavý na milostné básně tak pěkné mladé dívky jako já. Kdyby jen tušil, že jen mladě vypadám. Někdy si připadám alespoň na tři sta. Valentýna. Valentýna Petite, moje umělecké jméno. Připadalo mu natolik originální, tedy, tuším, že jméno, nikoliv můj přiléhavý růžovočervený svetr a řekl, že pokud toho není moc, rovnou si to přečte na místě. Usrkával turka z velkého hrnku s nápisem I love my BOSS. Začala jsem si připadat poněkud trapně. Pan redaktor má nejmíň padesát, na hlavě pleš a váhu kolem osmdesáti. Švarný mladík to zrovna není, uchechtla jsem se.

„Prosím?“ posunul si brýle na nose a pohlédl mi do očí: „Něco se děje?“

„Ne, pardon,“ hlesla jsem.

Kdyby tak věděl, o čem přemýšlím.

Růžová kravata a pruhované staromódní sáčko. Ozvalo se zvláštní cvak. Asi se mu přetrhla nit, kterou má přišitou knoflík na košili v oblasti pupku. Zase jsem se tlumeně uchechtla. Ale kdepak, spadla mu propiska. Zvednul ji. To je ale ticho! Připadám si jako před vyhlášením konečných známek maturitní porotou. Tehdy jsem se modlila, abych alespoň prolezla, protože v ekonomii jsem měla totální okno. Prolezla jsem, dostala jsem za čtyři. A z literatury jsem dostala za dvě, vytáhla jsem si svého nejoblíbenějšího spisovatele, pana Čapka, a nemohla jsem si vzpomenout na barvu „Nemoci“. Bílá. Jasně, bílá. Pitomá barva a já už nemohla dostat za jedna. Ale to bylo jedno, stejně jsem nakonec dostala tu čtyřku, která pokazila celkový dojem mého vysvědčení. Ekonomii stejně neholduju, pustila jsem se po iks letech do psaní… Jak asi vypadá jeho žena? Tuším, že je podpantoflák… No nic. To je doba.

„Slečno Petite,“ vstal pan redaktor, vzal papír s básní a chystal se sednout si ke mně na gauč. Nemusel by si sedat tak blízko, „Nebo paní?“

„Paní, rozvedená. Takže klidně můžete říkat slečna. Zní to líp,“ usmála jsem se na něj. Asi jsem to neměla dělat, protože pan Miroslav to pochopil jako skrytou výzvu a přisedl si o něco blíž a navíc mu dělalo velký problém udržet se mnou oční kontakt. Jeho pohled neustále sklouzával k svetru. Tohle vážně miluju!

„Takže, slečno Valentýno,“ řekl, „jste velmi nadaná,“ položil papíry na konferenční stolek, „Ale chtělo by to něco… něco… něco víc šokujícího. Vaše básně nejsou špatné, ale my bychom potřebovali bombu! Dneska už se nepíšou jemné básničky pro paničky, co si čtou růžovou knihovnu!“

To mě nenapadlo, že píšu pro paničky. Píšu pro svoje vrstevnice…, ale napadlo mě že budu raději mlčet.

„Takže… byl bych rád, kdybyste mi přinesla něco víc, jak bych to řekl, nabyté erotikou.“

Netušila jsem, že Poetické listy potřebují erotiku.

„I naše noviny potřebují trochu moderní svěžesti a…,“ přisunul se zase o kousek blíž: „Zvýšit čtenost!“

To už jsem nevydržela já, co si to dovoluje?! Vstala jsem a nohou drcla do konferenčního stolku a rozlila vodu.

„Omlouvám se,“ roztržitě jsem vodu utírala ubrouskem a pan Miroslav mě přitom nespouštěl z očí.

„Rozumíte mi?“

„A… asi ano… něco víc o sexu…“

„Přesně tak. Dnes chce být čtenář šokován, mějte to na paměti.“

A taky o vraždách, krvi a mrtvolách, napadlo mě.

„Až budete psát, můžete si představovat třeba… třeba… mě!“

To snad ne?! Tlustého chlápka s pleší a s pohledem slizouna! Chtěla jsem mu vylít tu vodu přímo na kalhoty do… klid, klid. Klid. To chce klid. Potřebuju, aby mě vydali, musím to vydržet.

Usmála jsem se a kecla: „Nebo Vaši asistentku.“

Zrozpačitěl: „Ach tak. O to by to mohlo být zajímavější.“

Moje poznámka ho asi rozhodila, vstal, formálně mi podal ruku a řekl: „Jsem rozhodně zvědavý na to, co vymyslíte. Až to budete mít, zavolejte mi.“

Potřásli jsme si rukama a ještě dodal: „Moje asistentka Vám dá moji vizitku.“

„Děkuji a nashledanou.“

„Nashledanou, slečno Petite!“

 

Vyšla jsem z kanceláře a od malé čiperné slečny, která v tu chvíli cosi zapisovala do počítače, převzala vizitku. Vyšla jsem ven z redakce a zavolala si výtah. Čekám, až přijede a přemýšlím. Fajn. Něco vymyslím. Budu si představovat Nicolase Cage nebo Leonarda di Capria, bože, ten je vtipnej, ten redaktor. Nastoupila jsem do výtahu a zmáčkla tlačítko s P. O patro níž nastoupil mladý muž, hodně vysoký, sympaťák. Černovlasý. Jak jsme tak jeli, nedalo se na něj se nedívat. Pozorovala jsem jeho vlasy. Jak tak stál, prohrábl si je oběma rukama a mě ten pohyb připadal hrozně přitažlivý. Výtah se zastavil v mezipatře. Nesnáším to. Stane se mi to právě ve chvíli, kdy jedu s krásným chlapem a ke všemu… jsem trochu… výtahofóbik. Nesnáším výtahy. Že jsem raději nešla po schodech! Na sekundu se naše oči setkaly.

„Není vám nic?“ zeptal se mladík.

„Ne, ne, není, to bude dobrý…“

Nevím, co se stalo. V těch očích jsem se na chvíli ztratila… zklidnila jsem se. Je to divné, stojíme v mezipatře a já cítím klid.

„Tady se to občas stává, myslím, že se zase rozjede, nemusíte panikařit.“

„Hm.“

Zase jsem se na něj musela podívat. Je vysoký. Hodně vysoký. Na mě moc. Jak budeme spolu…?, problesklo mi hlavou. Co to bylo?

Zase si prohrábl vlasy. Nikdy by mě bylo nenapadlo, co všechno může vypadat sexy. Měl na sobě tenkou bílou bundu a tašku přes rameno. Málem se dotýkal hlavou stropu výtahu. Tak už se sakra rozjede? Nebo raději ne, ještě chvilku mi nech, výtahu, zaprosila jsem v duchu. Sáhnul pro mobil a napsal smsku. Nevěděla jsem, co dělat. Usmál se na mě. Já taky. A výtah, potvora, se zase rozjel.

Dole se zastavil a mladík otevřel dveře výtahu a pustil mě dopředu.

„Děkuji,“ řekla jsem.

„Rádo se stalo. Nashledanou.“

„Nashledanou.“

 

Venku byla docela zima a já se špatně oblékla. Vždycky, když jsem nervózní, tak se špatně obléknu. Drkotala jsem zubama a přemýšlela nad tím, koho si tedy mám představovat. Navíc, zarazila jsem se, koho bych si budu představovat, do toho panu redaktorovi nic není. Doma jsem si udělala navzdory jaru výborný podzimní čaj, co voní po skořici. Je to takový můj nápoj štěstí, když ho piju, vidím život růžově. Jako když je člověk zamilovaný. Zapnula jsem notebook a sedla si s hrnkem na gauč. Zkusím to. Přemýšlím. Mám se odvázat? Mám psát o sexu? O tom, o sexuálním styku? To by asi čtenáři uvítali, ne? To by mi určitě vytiskli…

 

Představila jsem si pana redaktora. Ne, to ne, to vážně nejde. A pak jsem si vzpomněla na kluka ve výtahu. Ten by šel. Můžu si dovolit svléknout cizího mladíka pro účely sepsání poezie? Můžu se s ním… pomilovat? Stejně o tom neví, tak proč ne… Prsty se dotkly klávesnice a já začala. Mladá, nadějná, básnířka se odváže… jasně. Zajdu tam, kam se stydí většina žen. Nebudu moc… moc… syrová a vulgární, jak se to dnes nosí. V tom asi pana redaktora zklamu. Jsem Valentýna Petite a tak JÍ zůstanu. Pojď dál, chlapče, jak se asi jmenuješ?

 

V přítmí osvětleném paprsky noci
přes okno splétaných do tvojí tváře
v obrazy touhy, milostné záře…

 

Pěkně nám to začíná. Asi jsem se zamilovala. Alespoň na chvíli. Ty vlasy, vidím ho, jak si je prohrábnul. Chtěla bych ho pohladit… svléknout…

 

Zastav se na chvíli, dech Tvůj se zpomalí,
má dlaň po skráních něžně Tě pohladí
po nitkách všech vlasů tmavých,
voní, já polibek konečky prstů jim poslala.

 

Oči, jaké byly jeho oči? Modré… nádherně modré…

 

Okolo očí pak kreslím obloučky pod obočím,
dotknu se řas, projdu se po nose, po ústech,
od koutku ke koutku, po bradě, po malém pahorku,
po krku, do hloubek, v nichž srdce tepe si,
položím hlavu, naslouchám tlukotu.
Ten životní hlas mi připomíná
ozvěnu kopyt bílého koně, který spěchá
po spletitých cestách, blíží se ke mně, promění se v Tebe. Snad.

 

Ach, ty naivko! Jakej kůň? Ať sedne na taxík nebo dojde pěšky. Ale ať vystoupí z papíru, proboha!!!

 

Rukama dotknu se ramen a projíždím po pažích,
naše prsty spletou se navzájem,
jak kořeny stromů čtyř, z nichž jen dva se dnes staly.
Či snad jen jeden?
Pak sázím své polibky, po hrudi, po břiše, po bocích,
po stehnech, v nejbližších úbocích…

 

Tak. A jak dál? Nechci být moc otevřená, nechci… Jak popsat to, co musím, a zároveň se vyhnout intimnostem… Jak naznačit to, co chci… udělat. Sakra. Zbláznila jsem se. Vstala jsem a položila notebook. Přešla jsem k oknu. Někde tam je. Postava z mé fantazie. Někde tam žije normální život. Jsem zlodějka. Ukradla jsem si ho na chvíli pro sebe, jen pro jediný pohled krásných očí v malém výtahovém prostoru. Mám mít špatné svědomí? Znovu jsem si sedla… ale jo. Ať to stojí za to!

 

Ubohá básnířka, chce přeměnit v rým,
co stydí se, jak popsat má poeta to, co muže
v milostném soužení mužem dělá?
Dobře… kouzelná hůlka, ó, jak jsem smělá!

 

Ehm… chce se mi smát. Okecala jsem to dobře. Bohužel, nejde o můj výraz, kouzelnou hůlku znám z knihy. O sexu. O tantra józe. Lepší termín bych nevymyslela. Rozesmála jsem se. Že by můj kluk z výtahu byl kouzelník? Čaroděj? Páni! To bych si nechala líbit…

 

Teď měla bych přestat psát, zakrýt si dlaněmi oči i ústa,
je mi to líto, dnes zklamu vás,
na výpravu vydala jsem se a průzkum nenechám na jiném
odvážlivci, protože právě dnes jsem já
na poli milostném vítězem.

 

Napadlo mě… mám? Ale jo, jen ať je to legrace…

 

Palcem jsem projela po sjezdovkách soukromých
vyjela po vleku, kochám s nádherou modré oblohy
a odrazů hvězdných slunce ve sněhu,
nemrznu, naopak, dnes zima něžná a hřejivá mi připadla,
Milenec chytnul mou hlavu do dlaní, zavolal – dost!
Jen zadrž, ty, nedočkavý, já za to nemohu, že vrchol výpravy
vždy zanedbá i jiné lidské části!

 

Fíha! To by asi nepřežil!

Nohy? Jen ty? Nikoliv. Bloudím si po ploskách, co přivedly Tě ke mně,
lechtám životní dráhy, obejdu kotníky, jak stuha jemná točí se po sloupcích
pohybu, jak had, co plazí se až k oblým ohybům.
Zbloudil, ten popleta, zase je tam, kde…
Odpusťte, čtenáři, pohledům, něze,
básnířka nemá však v loži svém kněze.

 

Nepřeháním to trochu? Ach kéž bych ho měla ve svém loži! Kolik se toho dá popsat ve slovech a málo provést ve skutečnosti! Jdu do toho!

Snad Múza bláznivá mě psát dnes přiměla.
Vzdechů tisíců, ve zrychleném pohybu,
v blouznění, ve vášni, v soužení,
v nutnosti spojení, ve vichru, v bouři i v extázi.
Jedno tělo, jeden strom.
Muž a žena. Oslava. Ožití. Žena a muž.
Ve spojení milostném, milostné prožití.
Jak milé, jak omamné.

Musí to tam být. Láska. Sex bez lásky je jen… sex…

Jak vzácné, když láska k výkonu svádí.
Jak krásné, když skutečné dlaně tě hladí.
Jak slastné, když polibky dvou umlčí básnířku.
Fantazie? Odpověď ponechám na zítřku.

 

No, hádejte, lidi, hádejte. Pan redaktor bude určitě pátrat… Ten kluk z výtahu se to nikdy nedozví, kdepak. To bych byla blázen, kdybych to zveřejnila!!!!!

 Nejsem však zklamaná, ty verše vlahé,
po větru posílám, čtěte, ty z vás, které jsou slabé.
Jak milostná holubice pohladí vám křídlem zrak
dívej se, milenko milenci, i na těle skýtá se
k nalezení mocně krásných vnad.

Správně, budu mluvit ke čtenářům. No, hlavně ke čtenářkám…

V nocích jen o vás dvou, ať světlo svítí či ho jeden zhas,
hledejte skráně, vůně, dejte si na to čas.
Ať žena či muž vy jste, vězte,
že v ten večer jste obojím.
Že vztah vás dvou je mocnější, když milostným hrám se poddáte,
vzdáte se nejen druhému, ale i sobě,
vědomí s pokorou, že vy muž i žena jste,
žena i muž.
Člověk.
Jedno.
Nechť v tělesné spojení a kroky milostné vás láska vede
třebaže není vždy mocně vroucí
i tak je potřeba milovat především sebe, muže či ženu,
jen pak přijmete druhého zcela
Ač já původně jen báseň milostnou napsat vám chtěla,
intimní, erotiky plnou,
nakonec ty něžně plné triky dovedly mě k jedinému slovu,
co láska zní.

Zase moralizuju. Zase píšu o citech. Nedá se. Musí se. Promiňte malé básnířce. Bez lásky stojí život za prd-lajz.

Víc netřeba říkat, netřeba šeptat, netřeba v polibcích posílat,
v obětích tisknout, v milostných hádankách skládat.
Jediná tajenka, láska, ta zkušená milenka.
Těch milostných písmen pět
LÁSKA
dnes naučte se nazpaměť.
Vím to, život, ten velký učitel, nás často zkouší
ze správného přednesu.

Ach jo, kéž by tu byl. Kéž by… jak to vlastně bylo, je, bude dál?

A co můj milenec, ptáte se?
Utichla vášeň, my v objetí zůstali.
Miluji tě, šeptám, proto snad nikdy víc jiného nesnesu.
Usmál se. Hledí mi do očí zpříma a něco chce říct.
Ne! Mířená slova jsem polibkem umlčela.
Dnes ne. Dnes jsem jen Tvoje, lásko,
celá.

Přemýšlím… kdyby to věděl… co by se stalo? Byl by z nás pár? Dokonalá fantazie nebo průměrný sex? Láska na jednu noc nebo partner na celý život? Těžko říct. Báseň je v každém směru dobrá. Oddychla jsem si. Jakoby se byla napsala sama. Kluk. Kluk z výtahu. Prožila jsem neexistující spojení s překrásným milencem. Zamilovala jsem se. Na chvíli. Na teď. Snad… pro báseň.

Přečetla jsem si báseň znovu. Zalil mě pocit štěstí, nebo, nebo to byl ten čaj? Ještě jsem udělala pár úprav a pak si ji vytiskla. To by se mohlo líbit. Akorát… je pro ženy. Pan redaktor asi čekal erotiku s přesnými výrazy, možná čekal, že si to užije. Pan Míroslav!

Zavolala jsem do redakce, prý mě bude pan Dostál čekat zítra v deset dopoledne. Fajn. OK. Sama jsem zvědavá, co na to řekne. Děda jeden!

Ráno jsem přistihla sama sebe stát před otevřenou skříní s oblečením. Co si vezmu na sebe? Třeba HO potkám. To je blbost, obléknu se jako normálně. Nebudu dělat z komára velblouda! Sáhla jsem po blůzce s růžema a… a… džíny. Nebudu bláznit, o nic nejde. Nebo jde? Jde o báseň, jde mi i o peníze, protože bez peněz zemřu jako chudá hladová spisovatelka… Vyšla jsem před dům a zjistila, že jsem zase špatně oblečená. Venku je tak osmnáct stupňů a já mám s sebou podzimní kabát. Sundala jsem si ho a přehodila přes tašku. Tramvají jsme dojela do domu, kde má redakce sídlo. Zazvonila dole a asistentka mě bzučákem pustila dovnitř. Jdu k výtahu, stojí tam nápis „PORUCHA, DOČASNĚ MIMO PROVOZ“. No, vlastně jsem ráda. Ještě že se porucha nezjistila ve chvíli, kdy bych já byla uvnitř. I když, třeba by tam se mnou mohl být… už zase lítám v oblacích! Vydala jsem směrem schodiště a zaslechla někoho běžet ze shora, běžet není ten správný výraz, ten člověk se řítil a ještě ke všemu evidentně s někým telefonoval… narazil přímo do mě. Spadla jsem a on na mě. Když jsem se probrala z překvapení, s překvapením jsem zjistila, že mě povalil kluk z výtahu. Na malou chvíli, snad důsledkem toho pádu, se na mě tisknul.

„P… p… promiňte,“ soukal ze sebe pan Božský. Oči. Ty oči! Hledí do mých!

„To nic,“ dostala jsem ze sebe. Co by se taky dělo, na těch pár odřenin zapomenu, jen nepospíchej! Jak vstával, všimla jsem si, že má moje blůza větší výstřih, než jsem si myslela, a odhalila ramínko podprsenky. Všiml si toho také a trochu se zarděl.

„Já nerad, moc se omlouvám, spěchal jsem…“

„Spěchal jste, to vidím,“ řekla jsem rozpačitě a upravila si blůzu.

„Nemáte tam něco cenného? Nemohlo se to rozbít?“

Pod blůzou? Ach jo, myslí tašku…

„Notebook… ale ten se snad nerozbil, ten něco vydrží…“

Podal mi tašku a dotkl se mojí ruky. A já žadonila. Zůstaň tu na chvíli, máme moc práce. Musíme na rande, do kina nebo ke mně. Chtěla bych… Chtěla bych… si tě vzít, porodit ti syna… nebo dva… začít znovu, s tebou. Chtěla bych s tebou jednou umřít v náručí…

„Pak se tedy nic nestalo?“ zeptal se najednou a já pomalinku polehounku začínala padat z oblaků. Jenže to nebylo všechno. Zazvonil mu mobil, zvedl ho a já zaslechla na druhé straně mužský hlas, který ho oslovil „Mirku“.

„Nezlob se, broučku, já jsem ti nezavěsil,“ ten druhý byl asi naštvaný a on pokračoval, „ale ne, jen jsem se tady na schodech srazil s nějakou slečnou.“ Já ti dám „nějakou“!

Tak a teď jsem skutečně přistála. Došlo mi to. Má přítele. Moje báseň… začala jsem sbírat papíry, co mi vypadly z tašky. Mezi nimi byla i moje báseň, ve které jsme se milovali. Chtělo se mi plakat. Sehnul se a začal mi pomáhat se sbíráním.

„To je dobrý,“ chtěla jsem, aby zmizel.

Ten drzoun vzal papír s básní a potichu četl: „Jen zadrž, ty, nedočkavý, já za to nemohu, že vrchol výpravy vždy zanedbá…“, podíval se na mě, „i jiné lidské části… to je pěkné, to jste napsala vy?“

„Ne,“ řekla jsem naštvaně, „Valentýna Petite.“

„Tu neznám.“

„Já jo.“

„Píše dobře.“

Chtěla jsem se zeptat, zajímáte se o poezii?, ale raději jsem mlčela.

„Baví mě básničky,“ děl. Tak jsem to udělala.

Řekla jsem: „Tak si ji nechte.“

„A nebude to té Petite vadit?“

„Ne,“ řekla jsem, sbalila zbytek věcí, „Má to s sebou dvakrát.“

Otočil se a nechápavě se za mnou ohlédl. Ať už to mám radši za sebou…

„Nashledanou,“ pozdravila jsem a vyrazila po schodech nahoru.

„Nashle…“, zamumlal a vypadalo to, že se znovu začetl do básně.

Vyšla jsem nahoru a v mezipatře jsem se ohlédla zpátky. Stál tam, papír v ruce, a četl si pro sebe. Kdyby jen věděl, jak krásně jsme se včera pomilovali… Stála jsem tam a věděla, že ho už nikdy neuvidím. A také jsem si uvědomila, že ho miluji. Pro teď. Schovala jsem se do výklenku k bytu a přála si, aby si ještě jednou, snad kvůli mně, prohrábnul vlasy. Neudělal to. Papír složil, dal si ho do tašky a odešel.

V redakci mě přivítala sekretářka nebo asistentka a zeptala se mě, jestli půjdu za panem redaktorem.

„Jestli nemusím, tak ne. Ale dejte mu tohle,“ a podala jsem jí list s básní, „kdyby se mu líbila, tak ať se ozve.“ Neměla jsem na pana Miroslava vůbec náladu.

„A kávu si nedáte?“

„Ani ne, dík. Jen… si odskočím.“

Asistentka mě navedla k toaletám. V koupelně jsem pak chvíli stála a koukala na sebe do zrcadla. Jak může člověk rychle spadnout na zem! Namalovaná jako modelka a ten výstřih! Zapomněla jsem na to, že je mi ta blůza trochu velká… Podívala jsem se znovu na svůj obličej a na chvíli zahlédla jeho. Musím na něj zapomenout. Nic se nestalo. Nic. Vůbec nic. Jen jsme se prostě, prostě, náhodně setkali.

Když jsem už chtěla odejít z redakce, dohonil mě pan redaktor.

„Líbí se mi to, paní, totiž slečno Petite!“

„Děkuji,“ řekla jsem nevědomky, bylo mi smutno a už jsem sahala po klice.

„Ještě to proberu s redakcí, ale vytisknul bych vám to. Jak originální! Jen naznačujete a je to i veselé!“

„Hm, to jsem ráda, že se Vám líbí…“

Zadržel mě.

„Poslyšte, Valentýno, jen tak mezi námi, koho jste si představovala?“

„Vy si vážně myslíte, že si musím někoho představovat?“

Pokýval hlavou.

„Vážně to chcete vědět?“ zašeptala jsem a pan Miroslav ke mně celý natěšený přistoupil blíž.

Dobře, já jsem kouzelnice. Jsem. Vyčarovala jsem ten nejzářivější úsměv, jakého jsem v ten okamžik byla schopná, a špitla: „Mirka!“