Mám strach, že jsem jen anděl, co přilétl z nebes, aby Tě zachránil,
mám strach, že bez Tebe vybledne obraz, co v zrcadle se odráží,
mám strach, že božský Michelangelo se svým dílem špatně zachází.
Bojím se, že jednou řekneš mi sbohem
a já potom zmizím ze světa
celá celičká.

Možná mám jen strach ze zlomeného srdce
z rány bolavé uprostřed hrudi.
Možná jsi anděl ty a přišel jsi mi poplést hlavu,
možná mi říct si chtěl – nehraj si na lásku pro zábavu,
možná jsi jen další Múza marnivá,
co pletu si ji s přítelem.

Možná jsi ale také král.

Až jednou mě raní řešení nutné,
až jednou se zlomí zámek, pro který já v dlani svírám klíč,
až jednou stane se tak,
to, co tolik hořce chutná,
z kaluží na podzimním chodníku ze svých slz já vypláču oceán.

Za listopadového větru si děti lodičky z lístků a klacíků postaví
a pustí je na širé moře,
a já, anděl bezhlavý, povím jim – je to tak dobře,
nechť slouží mé přírodní dílo aspoň k dětským hrám.

Pro tentokrát prosím Tě, Bože,
sejmi mi andělská křídla,
sejmi je z mých oddaných zad.
Ty víš, že dodnes vždy přála jsem si pro všechny to dobré,
buď, prosím, tedy teď dobrý Ty i ke mně,
neoblékej na mé tělo šat padlého anděla.

A Bůh tu náhle stojí a hledí na mou dlaň,
ukaž, praví tiše.
Rozevřela jsem ji,
je tam.
Malý stříbrný klíč s rukovětí lásky.
Jen na tobě záleží, komu ho chceš dát.
Jen tomu, koho miluji.
Srdce vybralo si.
Jen tomu, jehož zámek k mému klíči padne.

Podala jsem klíč Bohu, Ty sám moc dobře víš, co a jak je správné.
I tehdy, když obyčejný člověk tápe,
i tehdy, kdy na oko volí špatně.
Na, nech rozhodnout náhodu!
A Bůh mi podal hrací kostku.
Nerozumím hazardu, však v dlaních točím jako ruletou.
Copak asi padne? Šestka!
Je to dobře nebo špatně?

Co myslíš? Číslo šest je číslem lásky.
Otáčím kostkou a chce se mi křičet,
Bože, Ty jsi ale podvodník!
Na každé stěně malé bílé krychle
poznávám šest teček pečlivě do skla vyrytých.

A tu náhle mizí křídla, mizí Bůh, mizí moře.
Děti pouští draky a na chodníku vidím zmoklé sladké louže.
V odrazu hladiny zahlédla jsem Tvůj obličej,
jen Ty, jediný, si zvedl šátek, co odvál mi vítr,
jenž měla jsem upnutý na krku.

Žádná křídla. Obyčejná žena.
Podáváš mi ho.
Zdálo se mi, jako bys byla plakala.
A v hlavě mi zní ty verše první, slané:
Mám strach, že jsem jen anděl…

Ne, nejsem. Chci říct, nepláču už.
Obejmi mě, prosím.