Tak za rok touhle dobou nám začíná konec světa.
Myslím, že se už něco chystá. Určitě.
Každý rok se těším na Vánoce, pečlivě vymýšlím dárky a vášnivě je balím. Těším se, až uvidím, jak se dotyční zatváří, jen co objeví, čím zázračným jsem je obdarovala. Letos ne. Projela jsem obchoďák a naházela do vozíku dárky, jak mi přišly pod ruku. Děti chrchlaj, já chrchlám, půlka Prahy chrchle a celkem nikdo ty Vánoce moc neprožívá. Letos totiž pláčou malí i velcí. Koncem listopadu odešel pan Miler, malující tatínek Krtečka, a před pár dny občan Havel, kterému tak jako tak nikdo neřekl a neřekne jinak než „pane prezidente“.
A já se dnes rozhodla, že se přidám s několikahodinovým zpožděním ke smutečnímu průvodu věnovanému právě panu Havlovi.
Nejdříve jsem jela navštívit dědu na Petřiny, kde jsme spolu vzpomínali na pana Havla. Já dědovi vyprávěla o filmu Odcházení, který byl naprosto geniální, vyjma závěrečné scény, v níž vylézá pan Havel osobně jako vodník ze zámeckého jezírka (to berte jen jako subjektivní názor). Děda, původně novinář zabývající se česko-německými vztahy, byl ještě v dobách Havlova prezidentování pozván k němu na Hrad na snídani. Vyprávěl, že měli překrásný stůl plný dobrůtek, pan Havel nejedl, jen kouřil cigaretu, a dědovi nabídnul trochu šťávy. Děda usrkával a konverzoval. Pan prezident ho požádal, aby mu popsal čelní představitele německé politiky. Dvě hodiny snídaně prokecali a děda odešel… hladový. V Nerudovce si pak sedl do nejbližší kavárny na preso a sendvič. Smála jsem se: „Ty sis myslel, že půjdeš s prezidentem na snídani a snad to projíš? Promiňte, pane prezidente, kručí mi v žaludku, já si dám ještě koláček….“. Smáli jsme se oba. Pak jsem dědovi popisovala a četla kreslené vtipy o Havlovi v Lidovkách. A smáli jsme se znovu.
Jakoby by bylo dost černoty, smutku a ten nahoře nás nabádal k veselí.
Stmívá se, odcházím od dědy a jedu na Pražský hrad. Ráda bych tam zapálila svíčku, někde, kde už hoří jiné. Z Malostranského náměstí si to šlapu po zámeckých schodech a funím jako muflon. Drobně prší. Potkávám samé turisty. U chrámu svatého Víta stojí velký slaměný Betlém a vůz Českého rozhlasu. Přišla jsem s křížkem po funuse, průvod tudy šel už ráno. Chtěla jsem vejít do chrámu, ale dveře byla zamčené. Dokonce se neslouží kvůli smrti prezidenta několik mší. Vzpomněla jsem si na článek v novinách o smutečním průvodu. Redaktor napsal – a ten, kdo to umí, se pomodlil…
Procházím na Hradčanské náměstí a míjím měnící se stráže. U sochy TGM jsou zapálené svíčky. Taky chci zapálit tu svoji, ale připadám si nějak divně. Není to ono. Pak jdu dolů po druhých zámeckých schodech a koukám – ve výklencích ve zdi jich několik hoří. Jenže já si připadám pořád divně, jako bych měla hrát divadlo pro turisty. Svíčku jsem akorát přemístila z batohu do kapsy.
Pozoruju Nerudovku a říkám si, změnilo se něco po smrti pana Havla? Ani ne. Dole na Malostranském náměstí pokukuju po vánočních stáncích, ale nemám náladu ani na koupi andílka ani klobásky. Zajdu do místního antikvariátu, výkupu šperků a obchůdku se stříbrem. Prohlížím si zboží a zaslechnu, jak se baví zákazník s prodavačkou:
„Tak tenhle se mi líbí, ten beru… A o Havlovi jste slyšela?“
„No jo, držím smutek, chi chi….“
Je mi na nic.
Šourám se na Karlův most, kde mě přivítá skupinka háre háre… Asi proto, že prší, snad kvůli smutku, na mostě nejsou skoro žádní turisté a žádní prodavači. Je tma a svítí lucerničky. Potkávám žebráka, schouleného pána sedícího na kolenou s čelem dotýkajícím se dlažby. V ruce drží čepici na drobné. Hodím mu drobák, protože takováto poloha připomíná slušný sportovní výkon hodný odměny. Za Staroměstskou mosteckou bránou si všímám něčeho, na co nikdy nezapomenu.
Na balkoně kostela v Klementinu je pověšeno bílé plátno a na něm neuměle nastříkán nápis červenou barvou „VÁCLAVE DĚKUJEME“ a krásné srdíčko. Ten nápis jako by směřoval k Nebi. Chce se mi brečet. Děkuju lidem za to, že ho tam dali. Nic krásnějšího jsem neviděla. Ten nápis je lidský – víc než věnce, průvody či svíčky. Víc než mimořádné přílohy v novinách.
Procházím uličkami na Staroměstské náměstí. Možná by si pan prezident dneska rád zašel na punč, medovinu nebo svařák. Horké kaštany, párečky, trdelníky. Podíval by se na rozzářený vánoční stromeček. Ten letošní je opravdu krásný. Na jeho špičce je připevněn kříž a pod ním… jablko. Tedy, já myslím, že to má být jablko krále. Stejné, jaké jsem viděla, že ho drží pan Havel na jednom kresleném vtipu od Jiránka. Smála jsem se. Tichý vánoční pozdrav od pana Havla. Na stromečku visí jako ozdoby také veliké mince s orlem. Procházím trhem.
Dávám si medovinu: „Na zdraví, pane prezidente. Kdybych s Vámi směla mluvit, řekla bych Vám, že v tom Odcházení jste vážně nezaválel.“
Myslím, že by to rád slyšel.
Mířím si to k Celené, vážně se mi už chce… Zapluju ale ještě do obchodu s knihami a kupuju si svůj vánoční dárek – Rozhovory s Karlem Hvížďalou. Píše se na zadní straně obálky, že jde o jednu z nejlepších knih od Havla. Pak zapadnu do krámku s hračkami, kde je doslova překrťováno. Nevím, co tam chci. Aha. Obrovský krtek v nadživotní velikosti se zvednutou tlapkou mává a pod ním je položená krabice s nápisem HRAD…
Doma se svlíkám a zjišťuju, že mám svíčku a sirky pořád v kapse. Ach jo. Začítám se do knihy. Proč mě, sakra, nikdy nenapadlo se zajímat o tvorbu pana prezidenta? Už na třetí straně píše o tom, že společnosti chybí jakási vyšší duchovní… prostě víra a pokora. Je potřeba změnit vědomí, aby si člověk nemyslel, že je středem vesmíru.
Tímto končím svůj report z osamoceného smutečního průvodu o jedné osobě. Ba né, ještě jedna zpráva – u Swarowského letos prodávají andělé.
Tak snad to nebude s tím koncem světa tak žhavé.
Za dva dny proběhne pohřeb, přijedou velcí lidé z celého světa. Lidé budou znovu plakat a vzpomínat. Jenže – po čase nás to přejde. Jako vždycky. Za rok si znovu vzpomeneme, to bylo před rokem, co… Jedna věc se ale změní. Spousta lidí, jako já, si koupí knihy od Havla a začnou je číst, protože cítí potřebu zaplnit prázdnotu v duši jeho přítomností. Potřebu nakrmit ji moudrem moudrého člověka. A to je dobře. Najednou si uvědomuju, že je pravda, co jsem si přečetla dneska na netu. Někdo napsal, že pan Havel říkal, že tu bude navždy. Respektive ne tu, ale kdesi. Nikoli však jinde.
Kdesi tu.