Nezvláštnější v mých dnech
jsou chvíle samoty.
Ten samoty kraj
kdy tiká si
ticho s tichem.
Tich-tak tich-tak.

A zdálky smutně
popískává
můj starý černý pes.
Ten jediný
tady se mnou zbyl,
jakoby ho tu zapomněli.

V nastoleném tichu
znějí mi celé věky.
Vesmír nad domem se otvírá,
vidím obrysy ideí.
Lehkým pohybem křídel
svou krásu odkrývají.

Okouzlená vstávám,
podávám jim bílé ruce.
V náruči večerních hvězd
s nimi nadpozemskými,
do ticha vcházím,
tichem proplouvám…