Pojď, lákám svou lásku do loďky.
V podivném údolí jsme se my dva ocitli.
Jezero, hladina klidná, nehybná, veliká hnědá bárka nás k nástupu vyzývá.
Tak pojď, lásko. První jsem do ní já zalezla, pak on.
Odstrčil loď, já vzala do ruky pádlo.
Za svitu měsíce my křižovali pomaloučku
náš malý oceán, náš hrad, náš svatostánek, jezírko poklidné, však proč právě dnes
odělo se do barev šedočerných?
I já jsem šedá, stejně tak i on.
Jezírko ve skaliscích mizí, je klid, měsíční ticho.
Já ani on si dávno nejsme cizí.
Sedni si blíž!
Chytne mojí dlaň do své a hledí mi do očí.
Tu hloubku pohledu jsem nesnesla,

otočila se a hledím kamsi mezi skály.
Odpusť, lásko.
Máš snad ze mě strach?
Ale ne, kdepak.
A otáčím se zpátky.
Náhle namísto muže mi na dlaň sednul motýl, jeho křídla v barvách nebe.
Stejné jako jeho oči. Kde jsi?
Motýl přelézá si z prstu na prst. Motýlku, proč? Už nemám sílu.
Bárku jsem tak tak ke břehu dostala. Motýl mi sedl na rameno
Veď mě, prosím, slzy se kutálí po mé tváři jemně.
Motýlku, já už nemohu. Srdce jako by nechápalo, svou písničku znovu hrálo.
Láska, láska, láska, láska, láska.Milostnou odrhovačku.
Miluji tě, miluji tě, miluji tě.
Motýl si kolem mne však poletuje a křídly kreslí ve vzduchu modrá srdíčka.
Křehký, maličký, zkuste chytit toho motýlka!
Jen je vám dovoleno se na tu nádheru podívat.
Važte si chvil, kdy malý barevný motýl, uráčí se poctít vás svou návštěvou.
Sedne vám na dlaň, ruku či nohu.
Nezkoušejte ho ulovit. Jen ho pohlaďte pohledem.
Malý křehký motýl.
Zase jsem ti na to skočila. Samá kouzla, magie lásky, zlobím se na motýla.
Sedla jsem si na kámen. Jedna slza za druhou se kutálí ve tvaru perly po mém těle.
Cink, cink, cink.
Šaty se z bílé do blankytně modré zbarvily. Na zádech mi vyrostla bělostná křídla.
Jsem anděl? Jsem víla?
Vzala jsem kulaté korálky do hrsti.
Chci přeměnit šedá skaliska a nehybné jezero v louku pro motýla.
Prosím, ať nezahyne!
V dlaních plné hrsti z uplakaných perel,
z bižuterních slz,
z korálků slaných,
já v tanečním kroku, v jemné piruetě,
roztáhla křídla a můj ty světe! Korálky kolem sebe rozhodila.
Náhle zmizela skaliska, zmizelo jezírko nudné.
Namísto noci a měsíce, blíží se svítání.
Skály se schovaly kamsi do nenávratna,
z jezírka stal se potůček, okolo vyrostla zelená tráva.
Zvonky, jetel, hluchavky, kopretiny, pampelišky, sedmikrásky, fialky i krokusy.
U mých nohou jako velká vzácnost v té slunné louce našla jsem pár sněženek.
To je ode mne, děkuje motýl. Taky ti děkuji.
Zvedla jsem je a maličké bělostné hlavičky pohladila jsem.
Směju se. Louka je nádherná! Těch květů co vyrostlo tu. Těch vůní, těch barev!
Podívej, tamhle jsou i tulipány, žluté, červené a tam vidím pivoňky, nádhera celého roku
a támhle vzadu vidím… keř růže.
Proč růže zase? Bezradně lámu rukama. Nechci už růže.
Proč? Ptá se motýl.
Protože, motýlku, v růžích jsem dodneška spala.
Jsou krásné, omamné, jejich vůním člověk snadno propadne.
Ale trny, ty trny, mám na lýtkách modřiny, na srdci šrámy.
Musíš být opatrná. Jen z květů růže zařiď si své příště lože!
Ale, ty, motýle, mám natrhat květy? Plátky okvětní a zabít tím květinu?
Tak příště ti z jejich vůní ustelu peřinu.
Ne, motýle, už ne. Myslím, že růží už bylo dost.
Pokácet ten keř, vílo, dnes můžeš.
Ne, ale kouzlo dát bych jim přeci mohla. Přistoupila jsem ke keři blíže.
Každému květu jsem vdechla…
Co děláš to, vílo? Podívej! Květy se otvírají. Z každého z nich vylétne malý motýl.
Jeden má žlutá, druhý růžová a třetí bílá křídla.
To, abys nežil tu sám.
Ach, vílo, zase jsi špatně svá kouzla vážila.
Mohla jsi přeci růži odčarovat trny.
Jenže to by pak nebyla růže, motýle, a ty zhynul bys steskem.
Co dělal bys na kouzelné louce sám?
Sednul mi tentokrát na nos.
Vždyť ty zůstaneš tu se mnou. Vyčaruj ze sebe motýla.
Můžeme společně tady poletovat si, život si užívat.
Ale, příteli drahý, já bych se tu ztratila.
Miluji tě, zašeptal motýl.
Můžou být spolu motýl a víla? Nesourodý pár?
Ač plakat už chce se mi, když píšu vám tento příběh,
baladu o dvou ztracených lidech,
z nichž jeden podobu motýla na sebe vzal,
já dokončit musím tu podivnou pohádku.
Ach promiňte, ta kaňka na listě, to omylem mi slza z tváře spadla…
Ta víla jsem byla já.
Motýlku, když zůstanu tu o chvilku déle,
přijde bouře, vichr, nezničí jen naší louku, ale i ostatní motýly a hlavně tebe.
Když odejdu včas, život ti dám.
Motýlku drahý, i já mám tě ráda. Sbohem příteli.
Motýl se, pravda, urazil lehce, zamával křídly a ztratil se na louce
kdesi mezi voňavými květy.
Můj svět je i svět lidský! Volám svému příteli. Neslyší mě už ale.
Na tmavě modré stuze já dostala motýla ze skla. Motýla z vitráže.
Pověsila jsem si ho doma na kliku u okna.
Ač dárek to byl k zimním svátkům, já když hledím na jeho modrá křídla,
vidím louku, i malého přítele. Jak dnes se asi má?
I šaty mi zbyly, modré, lehoučké jak pavoučí síťky utkané z nebe.
Mám i vílí křídla.
Snad víla jsem, kdo ví?
Jsem modrá víla?
Má můj příběh, má prostinká pohádka, moje kouzelné vyprávění,
šťastný či nešťastný konec? Kde je poučení?
Nedržte lásku v kleci zlaté. Pro lásku mřížoví nezáří drahým kovem,
pro lásku jsou mříže jak tichá chladná skaliska a hladina vody, co nikam neteče.
Ona sama se promění v motýla a mezi drátky klece vám uletí, uteče.
A pak – staňte se na chvíli vílami či kouzelníky.
Oblečte si pavoučí šaty i křídla. Vyčarujte svobodu své lásce.
Popřejte jí hodně štěstí.
Dejte lásce život, ač srdce trpce pláče, dejte život motýlovi.
Proměňte lásku nechtěnou v pevné přátelství.
On odměnu vám pošle po větru. Nevěříte?
Podívejte, už je tu! Sedl si vám na dlaň, na malinkou chvíli.
Nechte ho. Vidíte? Otvírá křídla, postůjte a hleďte, to je jeho odměna.
Lechtá vás na ruce? Vydržte, než ulítne, jen pro teď je váš.
Letí už. Nechte ho být. Možná v minutě zahyne, možná až za pár dní.
Uchovejte si tu chvíli v paměti vaší.
Láska je křehká a vzácná jako ten motýl.
Kdybyste snad jednou potkali muže,
co modré oči má a podobá se mému motýlovi
předejte mu prosím můj vzkaz.
Z mé lásky se stala barevná louka.
Nepopleťte to, prosím. Děkuji vám mnohokrát.
Se srdečnými pozdravy,
malá modrá víla,
Vaše Petite Valentýna.