„Tak takhle už ne!“ pomyslel si Alex. Najednou měl ve všem jasno. Bez jakéhokoli otálení shodil z ramen svůj bágl, s nímž se tolik let táhl, a pod nímž se mu již podlamovaly nohy. A tím se konečně osvobodil …
+++
Alex byl rozený průzkumník. Odmala rád poznával nová místa, nové kraje a zajímavosti. Velmi rád putoval po všech možných krajích a nacházel spoustu zajímavostí. Pokud však měl putovat po notoricky známých místech, byla to pro něj jen čistě kondiční záležitost. Utužování kondice není vůbec špatná věc, ale s radostí a nadšením z objevování nových krajů a scenérií to bylo pro Alexe vždy naprosto nesrovnatelné. Zatímco to prvé pro něj představovalo pouze potřebnou údržbu organismu, to druhé jej naplňovalo až po okraj. Vždy si však nejasně uvědomoval, že jeho akční rádius je nějakým způsobem omezený. V poslední době si toto omezení uvědomoval více než kdy předtím… Najednou měl totiž pocit, že v pro něj aktuálně dosažitelném rozpětí již prozkoumal vše, co mohl …
Co teď s tím? Byl tím velmi frustrován. Dobře věděl, že udržování kondice je dobré, ale samo o sobě naprosto nedostačující… Překonat hranice dané svým akčním rádiem, tak jak jej vnímal? Anebo – dokonce – vstoupit i do jiných dimenzí, v nichž je možno zkoumat a objevovat spousty nového? „To zní dost nadějně“, napadlo ho. „Ale nemám na to sílu, nemám na to dostatek energie, prostředků a … dalších potřebných předpokladů… Co tedy s tím?“ ptal se sám sebe, teď již dost zoufale. Zrovna se vrátil z jedné ze svých rutinních cest, u nichž měl právě ten pocit, že tam je prostor pro zkoumání a objevování již téměř úplně vyčerpán.
„A dál mě to nepustí, i kdybych se na hlavu stavěl“, říkal si deprimovaně. „Už vlastně ani nevím, zda mám vůbec chuť sbalit si zase svůj bágl a vydat se někam dál… V poslední době mi připadá, jako by námaha převážila nad zážitkem … Má to vůbec nějaký smysl?! Bágl mám těžkej …“
„No ale moment…“ svitlo mu najednou. „Fakt ten bágl musím s sebou všude tahat? Vždyť já si přece balím už opravdu po mnoho let přesně ty samé věci…“ Toto náhlé uvědomění jej ohromilo.
„Pane Bože … co já to vlastně dělám? Už desítky let tahám na zádech ten samý bágl s tím samým obsahem…! Proč dělám takovou blbost?! ….. Asi proto, že mě to doposud vůbec nenapadlo…! No tak to je teda síla …“
Zpětně si to celé promítl. Vždy si balil na cestu přesně to samé, protože ho nikdy nenapadlo, že by tu také mohla být možnost sbalit si třeba něco úplně jiného, a/nebo sbalit si mnohem méně věcí, či dokonce vydat se na cestu úplně bez jakékoli zátěže…
Najednou měl ve všem jasno. Zrovna – s vypětím všech sil – vyrážel s obvyklým báglem na zádech na svou další cestou, o jejíž smysluplnosti ještě před chvílí vážně pochyboval. Nyní však již nezaváhal ani na okamžik: bez jakéhokoli otálení shodil sbalený bágl z ramen.
Ihned pocítil výraznou úlevu. „Je to ono … pomyslel si. Konečně jsem se osvobodil …! A nyní se – jako orel – mohu vznést až do oblak … Bariéry se prolomily… Krunýř praskl … Jsem volný.“
A takto se Alex osvobodil. Odhodil, co jej tížilo, a od té doby bylo všechno jinak.