Stojím tu strnule
prší
Dny s Tebou minulé
– stíny mršin

čekají na mě jistě doma
šklebí se: „Tys přišel, a co Ona?
Tys přišel      Ona ne
Nahá z Tvé postele nikdy už nevstane!“

. . .

Skořice podzimu
na Tvém obočí
Jak hlavu zakláníš
padá Ti do očí

. . .

Polibek před metrem
S povytaženým svetrem
tiskneš své břicho na mé dlaně
Lepí se na ně
praskavé teplo
Potichu vmetlo
mi jiskru do očí
Popovyskočím?

. . .

Z každého Tvého vzkazu
sbírám si vykřičníky
Až nasbírám bod mrazu
řeknu si: bohudíky!

Díky za zkoušky ohněm
a dík za mezilásku
Snad se teď někam pohnem
jak loutka na provázku…

Za každou Tvojí chybu
o něco víc se bojím
Až mi je všechny vyčteš
že asi neobstojím…

. . .

Modrými zvonečky
Ověnčí hlavu mi Tvůj smích
Světlo Tvé duše
kape z nich

. . .

dohořívající naše rety
křehké jak popel cigarety
která tě uhlíkem spálila
když jsi mě jazykem hladila

dohasínají naše oči
smutné jak labutě na kolotoči
které snad nikdy nechtěly vzlétnout
s odrazem řeky v mracích se střetnout