se otočil během dvou dnů
-zábleskem naděje-
vzhůru nohama

… a zase zpátky

A zapadl ztěžka
s břinkotem rozbitého křišťálu
do bláta pangejtu
vedle trnité cesty
kterou denně šlapu…

Jsem někde na rozcestí –
– na křižovatce rozhodnutí
Zda být dál tou smolařkou se srdcem na dlani

Nebo si vystavět kolem sebe zdi
– i vůči Tomu, co nejvíc miluju
kdy a s kým jsem doopravdy šťastná
a NAŽIVU každou buňkou!

Co by pak ale vůbec ještě ze mě zbylo?

Sotva víc než pár kilo věčně bolavého krvavého masa!