Zdánlivě poprvé uhnu Ti pohledem
schovaný za víčky jak ryba pod ledem
Němé se vlní naše uléhání
jak bychom spolu byli sami…
Zdánlivě naposled má hlava klesla
Mezi Tvá prsa jak mezi vesla
rozpádlovaná v řece tmy –
v níž tiše tonou naše dny
. . .
do měkkých obláčků
do Tvých dlaní
chtěl bych se schoulit aniž
bych viděl za nimi svět
a nepřestával Tvůj dech navíjet
. . .
osamělý koníku
beru s tebou za kliku
dveří za nimiž je tma
v pokoji jsme jen my dva
můj koníku osamělý
jak nepřítomnost ženy
zíráš prázdně na můj svět
je ještě koho z okna vyhlížet?
. . .
Přelétlas přese mě
svou přebělenou kůží Mráz
labutím sluší
Tvé světlé vlasy rozpraskaly mé rty
Stále mám na lopatkách Tvé dlaně
nádech za výdechem jako křídla
To se mi úplně zatajil dech Dalibore, jaká je to nádhera…