Agresivní, temná, zlá,
sobecká mrcha
umíš být.
 
Rysy ti ztvrdnou,
lícní kosti vystoupí,
oči ztmavou,
rty se stáhnou.
 
Jakobys vrčela…
a z očí ti šlehají blesky.
„Drž už…!“ sykneš
a nikdo si nedovolí,
ti v tu chvíli odporovat.
 
Jaká síla se vzdouvá
v těle křehké ženy.
Jaká energie,
když udeříš pěstí do stolu,
až tě ruka rozbolí.
 
„Už ne!
Tohle už ne!“
 
Hrdlo přeteklo
džbán se přeplnil
a byl rázně shozen ze stolu.
Teď střepy sbírám po zemi
 
Přesto mám ráda
tvé prudké vzpoury
jež tak pěkně
krví rozhýbají.
 
V ženě nejen princezna
i drak se skrývá
někdy s láskou pečuje
jindy s gustem ničí.
 
Ale nakonec
v této hře světla a stínu
se vše proměňuje
staré přetavuje.
 
Být člověkem,
ne andělem.
Být svobodným
ne dokonalým.
 
To dává šťávu našim dním,
vždyť v největší temnotě,
nakonec najdeme slunce
 
Vůně vzduchu po bouři,
kdy je ještě v éteru cítit
vybitá elektřina.
Závratná chuť života…
 
Teprve teď, v tom
co vzniká poté
je pravda
onen zlatý střední proud…