Sedmnáct

Dívko, kterou jsem byla
Vím o tobě všechno
Vím o té naději
O jarním vlání
O tom vlahém větru v předjaří
Vím o té touze
Znám tě o tolik lépe než ty samu sebe
Znám to tušení, že život jde jinudy než ty
Vím o tvém stesku bůhví z čeho
To je hoře našich rodů
Já už vím, co se za tím skrývá
Ty ale bloudíš a já ti ze svého času
Nemůžu ukázat cestu
Nemůžu ti říct – Jdi a neohlížej se tolik
Miluj beze strachu
a nenech si to vzít
Tak ráda bych tě objala
Až dojdeš do mého věku, bude už pozdě
Budeš stát nad srázem a nebudeš se chvět
Snad krása, kterou vnímáš, zahojí tě
a vynahradí ti svět
Jak ráda bych tě potěšila
Dívko, kterou jsem byla

* * *

Kdybych věděla, co se stane
nikdy bych nebyla nakreslila
to rudé slunce mezi topoly
Kdybych věděla, jak to nakonec bude
nikdy bych nenamalovala to prázdné letní svítání
Rudé slunce se zastavilo nad městem
a větřík si pohrával se zelenými lístky
Bylo to dávno předtím, ještě byl čas – a pak se
slunce z obrazu propojilo s tím ránem
S tou ránou
Kdybych věděla, že se splní, co namaluju…
Nikdy bych…
Maminko

Noc, přes pole cesta

Noc, přes pole cesta, noc krajinu stíná
Za polem ve tmě zvedá se temný val
Daleko město, daleko divočina
Kéž by mi vítr tu tíhu s ramen sňal
Noc, přes pole cesta, jen udusaná zem
Prokřehlé hroudy spí, ozimy střeží zima
Mrzne a sněží noc co noc, den co den
Za polem ve tmě zvedá se temný val
Schoulená krajina nespí, jenom dřímá
Daleko léto se snopem, jenž se vzňal

Když s tebou nejsem

Když s tebou nejsem, vstávají pyšně
staré stíny
Jsem děravá a plná tmy
Bodám až oslepím i průhled mezi zdmi
Když s tebou nejsem, sčítám viny
Krátím své zlomky stem
A pak se objevíš a uzdravíš mě
jediným polibkem