Sedím si tu v lese
jeden milý mravenec se tu nese,
jak by od včelí královny zrovna šel
a sladké novinky cestou pěl.

Copak si asi prozpěvuje,
když mého milého u piva otravuje.
Úsměvy na tváři mu nevidím,
leč kapky piva mu lehce závidím.

A tak sedím si tu dál
a slyším, jak milého rozkaz vzplál.
Rázně se odsunul od stolu
s výkřikem „Neslyšíš, velím k odchodu!..“

Pomalu s úšklebkem se zvedám,
jen mravencovi to nějak nedá,
ve své veselé to náladě,
kousne mne rovnou na bradě.

Rozhořčeně se na něj podívám
a to malé tělíčko mě vlastně dojímá,
hlavou mi tak mihne, kolik má rozumu,
již otloukánkem více nebudu.

V hospůdce na kraji lesa,
jeden veselý mravenec si plesá,
jak jednou člověku to zas vytmavil,
jen neví, že tím všechno napravil.