Tváří v tvář luně

 

Bereš mě do náruče a vracíš mě
zpátky do těla
do přítmí lesního porostu
do otevřené savany s nebem od obzoru k obzoru
Ležím ve vysoké trávě a větřím
vůně, jež přicházejí ze všech stran
Držíš mě v náručí a bereš mě zpátky
ke mně domů
do dutiny starého kmene
Bereš si mě, jako si příbojová vlna bere
kamení a hlínu ostrova
V objetí mě odevzdáváš
mně samé
do hlubiny tůně, kde usíná
paprsek za letního dne
do borových šišek v hnízdech veverek
na útesy plné racků
na útesy bez majáku, když se stmívá
na útesy
tváří v tvář luně

 

Když pláč stéká dovnitř

 

Když pláč stéká dovnitř, dusí
a snad i sám křičí
Vytvoří solné jezero na území nikoho
a území nikoho tam nikoho nepustí
Daří se jen mangrovníkům, které houstnou a kradou
světlo pro své kořeny
Ani modré hory ani hvozdy ani města
ani táhlá údolí ani ptáci, ba ani oblaka
neopanují
neosvobodí
neuprosí
území nikoho
Jenom přežít, jenom nepřestat dýchat
když pláč stéká dovnitř

 

Žízeň      (Sydney, 1991)

 

Rackové pili z okraje fontány
Nakláněli se nad hladinou
a máčeli si hlavy v chladivé běžící vodě
Tu se zvedl vítr a zadul tak silně
(vlastně to ani tak silně nebylo)
že odfoukl jejich lehká bělostná těla
zpátky na koberec trávníku

 

Zítra na shledanou

 

Naproti přes ulici svítí dva stejné
obdélníky světla a za sklem se němě
pohybují jejich obyvatelé
Pod nimi se kříží a míjejí dva
troleje tramvají a přidušené řinčení
naznačuje podvečerní špičku
Hyeny cení zuby na zmírající den a zatínají
drápky, večer vstává z mrtvých a
kyne supímu hejnu, které se vzdaluje jako mrak
Večer protahuje své ztuhlé údy
pomalu schází do údolí noci a volá
„Zítra na shledanou!“

 

V naději

 

Ach Pane, prosím nech
nade mnou anděla
který mě teď hlídá
Vysoko nad hlavou
obláček na nebi
košilka bílá na modré peřině
Ach Pane, prosím nech
dost místa v mém těle
pro ten dech
Neděle vzkříšení
promění i můj vzdech
na Zázrak
Ach pane, prosím nech
bílého anděla vznášet se na křídlech
Aby to nevzdával
Aby se jako já pokorně namáhal
Aby mi sílu dal
Aby mě uhlídal

 

Mráz

 

Proměny se dějí za oponou
Pozdě v noci
Někdo se vrací domů
Měl by spěchat bez ohlédnutí
nechce-li zkamenět
Zastavuje se!
V zasněženém keři něco spatřil
Otevřené oko
(Všude je bílo, na každé větvičce
sněhu, co jen unese)
Nehýbá se
Je slyšet mráz
jak praská
tmou

 

Effatha /Otevři se/

 

Tolik let už obracím noc v den
a teď náhle rozhostil se mír
Slovo přišlo hmotné jako čin
Svět Ráj Peklo On – Slovo všech Slov
padá do mě ani nevím jak
klíčí, roste, kvete, puká v plod
neustále navrací se zpět
jako tažní ptáci ve svůj dům
věčně znova staví hnízdo v něm
Slovo, i když nevyřčeno, zní
neúnavně, láskyplně, teď