Tehdy v místnosti plné lidí my neseděli vedle sebe. Při příchodu se muži tlačili, aby seděli v mé blízkosti. Nevěděli, že ta záře, která ze mě vychází, není určená jim, ale patří tobě. Ty jsi to možná věděl, možná taky ne.
Díval ses na mě přes moře hlav. Já omámená tebou poslouchala historky těch, kdo mě chtěli bavit. Smála jsem se. Oni mysleli, že jejich příběhům. A já se nemohla dočkat konce, aby ta protrpěná vzdálenost mezi námi už skončila.
Plánovali pokračování večera. Věty protékaly kolem mě. Já reagovala jenom jako a bez přestání sledovala tebe.
Dnes večer musím odejít s tebou. Nebo zemřu.
Ahoj Jano, to je tak pěkný! Proč jsi ale změnila poslední větu? T.
Nějak se mi tam ta nová víc hodila. Tobě se víc líbila ta první?
Díky. Zkoušela jsem druhou verzi, ale ta první asi byla lepší:-)
Vrací mě to o pár měsíců zpět. Připomíná mi to Dopisy a nutí mě to psát další. Asi mají smysl. Přeji si, abys s ním odešla. A zemřela, až přijde čas. A.