Milý Příteli,
zase se probouzím tak brzo, abych Ti něco napsala. Venku jsem je uviděla! Koho? První motýly! Ty docela obyčejné, hnědé, s drobnými očky na křídlech.

Nejdřív jednoho, otočila jsem se za ním a málem narazila na protijdoucí paní. Z jejího překvapeného pohledu jsem usoudila, že se diví, kamže se to dívám. Všímají si jich lidé? Prvních motýlů? Ale to nebylo vše, Příteli. Viděla jsem i první tulipány. Ty jemně červenooranžové s ostrými okvětními lístky. U vedlejšího vchodu. Musela jsem se u nich na chvíli zastavit. A u mého vchodu vyrostly narcisky. Dvě. A ty sněženky na druhé straně skutečně odkvetly. Nakonec. Musely. Všiml sis, že letos se očím vystavovaly na odiv déle než obvykle? Kdybych měla napsat nový kalendář, jmenoval by se „První“. Začala bych sněženkami, zpěvem ptáků, motýly, modřince, pak už nevím, těch květin vyroste najednou tolik… ba né, ještě… zlatý déšť a ten keř, jehož žluté kvítky voní po medu. A taky žabky na polích a ranní rosa. A taky první pořádná bouře, ta veliká, při které se lidé bojí vyjít ven. A před ní první pořádný déšť, při němž se lidé schovají doma a obléknou si teplé mikiny a uvaří si čaj. Otevřou krabici se sušenkami a začnou si povídat. Někteří si potřebují povídat. Dál už se mi nechce hledat. Zima byla příliš dlouhá, abych myslela na dál než na léto. Chci se těšit z jara. Protože konečně začalo. Ale já Ti hlavně chtěla říct o těch motýlech. Odpoledne jsem viděla dva – pár, poletovali spolu. Honili se. Kéž bys chtěl poletovat se mnou, Příteli. Ráno mě probudila Láska. Zase. Kdy už toho budu mít konečně dost?! A tak jsem se Ti rozhodla napsat. Hlavně ale o těch… motýlech.