„Přijď v sobotu, budeme ale možná barvit vajíčka, máme Velikonoce!“ odvětila mi kamarádka, když jsme se domlouvaly na návštěvě. Abyste tomu rozuměli – Sorina je Rumunka a slaví ortodoxní svátky. České tradiční Velikonoce už dávno proběhly.
…
V den mé návštěvy mě cesta zavedla na Staroměstské náměstí. Jako malá jsem si přála mít na Staromáku moře. Tuším, že Jára Cimrman a spol. na něm jedno vytvořili. Ve skutečnosti tu však namísto slaných vln vidím mohutné vlny
turistů, kteří se doma možná ve všední den potápí mezi žraloky, případně surfují. Sotva se mi daří provlíknout se mezi nimi. A ty naše tradiční české kamenné památky na to všechno koukají z výšky. Orloj, chrám sv. Mikuláše, Týnský chrám, za ním se schovává Ungelt. Mohly-li by se hýbat, určitě by krčily střechami a vzdychaly okny. Na druhou stranu – zřejmě touží po obdivu. Pokud jej neobdrží od našinců, pak je dostanou od přespolních nadšenců. O chvilku později mě však něco praští mezi oči. Zastavím se a zírám na… na… Indiána. Domnívám se, že šlo o tradičního českého Indiána. Ten chlápek oděný do koženého oblečku a čelenky s dlouhými barevnými péry poskakoval, držel v ruce bubínek a poměrně amatérsky ně něj poťukával. Dokonce se pokoušel i o jakýsi šamanský zpěv. Pod maskou tušila jsem zatím neznámého Honzíka Kotěrů z Přední Zadní. A kousek vedle něj exceloval další kousek: černoch s dlouhou vlnitou šedou parukou, v jedné ruce držel dvě žluté rumba koule a v druhé dřevěnou hokejku. Zpíval. Tedy… ano, zpíval. Nevěřím svým očím i uším a v mé duši se vzdouvá vlna vlastenectví. Kde je ta naše Země česká? Kde jsou tradice?! Orloj se uchechtnul. A já se šla projít ještě jednou po náměstí. Dlažba se zavlnila a moje ego se zlehounka pouštělo boje… a v hlavě se to zase hemží…
Ježíska nahrazuje Santa, na každém rohu se prodávají matrjóšky a u Prašné brány pravidelně potkávám černochy oblečené do barokních šatů z Mozartových dob. Bez angličtiny v dnešním světě těžko přežijete (actually you can´t survive without any bread and water). Všechno se zdá pomíchané… avšak…
Ne nadarmo se říká, že jsme srdcem Evropy. To srdce buší, alespoň dle mých tepenních měřících stroječků, na Staroměstském náměstí. Skutečně. Snoubí se tu původní, mezi turisty se ve vlnách času stále popravuje, manifestuje a tančí. Umírá a rodí. Střílí se a milenci se líbají. Staré domy daly tomu místu oplocení. Ty staré domy ve svých časech postavili lidé a ti, kteří mezi nimi kráčí, jsou jejich potomci. Jedno je, zda se narodili v Motole nebo na Floridě. A jen ten, kdo nelení a zvedne hlavu k obloze a k fasádám, dokáže číst poučení předávané staletími. Poučení, o kterém se obvykle v průvodcích hlavním městem nepíše.
Setkávejte se, protože ani tahle země není jen Česká.
…
Návštěva se vydařila. Sorina mi nabídla bramborovou kaši s jehněčím, které jsem měla naposledy před iks lety v Anglii. Tehdy jsem tam jela kvůli angličtině a v jejich zemi jsem byla cizincem. Sorina má pětiletého synka, jehož otec je Američan. Klučina umí perfektně anglicky i rumunsky a špetku česky. Nabídnul mi obarvená vajíčka natvrdo a na koberec v obýváku vyskládal svoje keramická dílka ze školky. „To bude lodička!“ pochválila jsem mu drobnou placatou skulpturu. „To není loď, to je moje dlaň!“ namítl on. Cože? Vždyť vypadá jako… jasně vidím loď i obrovskou plachtu…
…
Ve skutečnosti je evidentně celkem jedno, jakým jazykem mluvíme. Je jedno, jaké šaty nosíme. Je jedno, zda tančíme čardáš, polku nebo hula hula. A dokonce je celkem šumák, jestli na Staromáku exceluje černoch s hokejkou a Honzík s péry nebo sbor Holubice z místního Lidové školy umění (i když ten bych si ráda poslechla. Proč nezpívají na Staromáku?!). Všechno je relativní. Dlaň nebo loď.
Když jsem byla malá, bylo mi líto, že tu nemáme moře. A přitom… a přitom… se podívejte, kolik lodí do Prahy pluje!
…
„Dobrá, je to dlaň,“ řekla jsem malému umělci a podala mu… podala jsem mu… tu… no… lodičku. Její plachta byla možná bílá a možná docela nahoře vlála malá česká vlaječka a uzavírala s mým egem MÍR.