Trpělivá přítelkyně (povídka)

kbely-park

„Tak se pojď ještě projít,“ žadonila kamarádka. S Hedvikou se znají od mateřské. Bylo velmi milé se setkat společně po čtyřech měsících. To už je to tak dlouho, co začaly chodit do práce? Domluvily si schůzku v místní cukrárně, popily alžírskou kávu a nechtěly se hned vracet domů. Bylo příliš brzo. Nebo respektive ne ještě tak moc brzo, ale rozhodně se jim ještě nechtělo. Byla neděle, oba manželé dostali za úkol udělat dětem večeře, poté je vykoupat,

umýt vlásky a ostříhat nehty. Osušit, namazat tělovým mlékem a obléct čistá pyžámka. Rutinní klasika, kterou obvykle dělávají matky, ale pro tentokrát měly matky výmluvu – společné rande a poklábosení. Tou dobou už otcové uspávali děti – četli jim pohádky na dobrou noc. Tedy – jak Hedvika a Eva předpokládaly.
Eva rozpačitě vytáhla z kabelky mobil: „Co myslíš, nemám mu zavolat?“ optala se přítelkyně.
„Ale ne, nech ho raději být. Kolikrát odcházíš z domova?“
„No, jen…“
„Tak vidíš, ještě ti chci něco vyprávět, ale nechtěla jsem to probírat v cukrárně, to víš, kdyby to někdo slyšel…“ pověděla Hedvika velmi, velmi tajemně.
„Aha. Co se stalo?“ chtěla vědět Eva.
Kamarádka ji letmo chytla za lem rukávu a zatáhla do parku.
„Já jsem se, je to divný, ale já jsem se…“
„No?“
„Já jsem se zamilovala.“
„Výborně. Tak to se vám musí dařit!“
Hedvika se otočila a nervózně zašeptala kamarádce: „Ale ne do svého manžela…“ znělo to jako prozrazení nejtajnějšího tajemství, dokonce jako něco, za co by se měla stydět do konce života nebo za co by měla nosit cejch viny na velmi viditelném místě. Tak proto ten park!
„Aha. A kdo je ten pán šťastný?“
„On to vůbec neví, že je pan šťastný,“ hlesla Hedvika. A pak se rozpovídala.
„Víš, jak jsem ti psala v lednu, jak jsme byly s Julinkou v nemocnici?“
„No jasně, to muselo být hrozné. Co že vám to vlastně bylo?“
Zdálo se, že Hedvika lapá po dechu.

„Měla v sobě rotavirus…“
„Aha…“
Pak se znovu otočila k Evě a řekla tichým hláskem: „Nebude ti vadit, když ti o tom budu vyprávět?“
Eva cítila, jak se jí mráz pomalinku vkrádá pod hnědý kabátek. Nebylo divu, po novém roce zima doháněla to, co nestihla o blátivých a teplých Vánocích. Navíc se Eva na dnešek neoblékla právě vhodně. Však správně vycítila, že je Hedvičino vyprávění pro Hedivku z nějakého důvodu důležité. Že je potřeba si ho vyslechnout.
„Budu moc ráda, když mi to povíš,“ usmála se a malinko, téměř neznatelně si poskočila, aby nějak připravila své tělo na nutnost přizpůsobit se pro pár příštích minut zimní procházce. Musím to zvládnout, zklamala bych ji, kdybych teď řekla ne.
Hedvika s úlevou vydechla: „Já, já jsme moc ráda, že ti to můžu vyprávět. Potřebuji TO někomu vyprávět…“
A tak se vydaly na první kolečko v parku. Hedvika vyprávěla svůj příběh velmi zeširoka, začala tím, jak se v neděli ráno probudili a s manželem zjistili, že je Jůlince špatně.
„Nejdřív to nevypadalo nějak katastroficky, řekla, že jí bolí bříško a že asi bude zvracet…“ několikrát se vyzvracela a dostala průjem. Zkoušeli jí dávat vodu. Julinka nechtěla pít a zdálo se, že je už její čelíčko horké. Celý den nějak vydrželi a přečkali, říkali si, že půjde jen o nějakou jemnou virózu, tehdy netušili, v jakou poměrně vážnou šlamastiku se nemoc vyvine. Druhý den ráno už s ní jela k pediatričce. „Doktorka říkala, že to vypadá docela dobře. Že jí můžeme zkusit dát jablečnou přesnídávku, banán, mrkev, slané tyčinky a hlavně, že má často a po malých doušcích pít.“
„A co ten tvůj nový objekt?“ zeptala se zvědavě Eva a cítila, jak jí mrznou prsty. Zapomněla si totiž ještě ke všemu … no ano – rukavice.
„K tomu se dostanu. Já jsem tak ráda, že ti to můžu vyprávět!“ zvolala tiše a radostně Hedvika a otočila směr cesty a tím počala druhé kolečko okolem parku. V pondělí to prý bylo ještě dobré, ale Jůlinka všechno, co snědla vyzvracela nebo dostala ven jinou formou. Eva si říkala, že na tom nic není, něco podobného už zažila s Vašíkem. Klasická viróza – dítě má průjem a zvrací. Jenže s Julčou to prý bylo horší. Ve středu ráno zoufalá matka dorazila k pediatričce, ta čtyřletou holčičku zvážila a prohlásila, že je musí manžel odvést do nemocnice na infekční oddělení spádové nemocnice. Takže nastalo konečně drama. Manžel je odvezl a doktoři dovolili hospitalizovat matku i dceru.
„Ten týden, to ti povím, Evi, to byl horor. Ani mě tolik nevadil nemocniční režim, jako fakt, že jsi zavřená v jakési klícce v jižní části areálu, nesmíš ani chodit po chodbách… Můžeš jen rychle s dítětem na záchod, potom si umýt ruce dezinfekčním roztokem a vrátit se na pokoj. Pokoje jsou určené pro dva dětské pacienty s doprovodem. Julince dělali test a zjistili jí ten rotavirus. To je prý jeden z nejběžnějších ale také z nejzákeřnějších virů způsobujících tuhle příšernou infekci! Do dneška nevím, kde k němu přišla. Vždyť byla jediná, kdo ho ve školce z dětí chytnul.“ Pak se Hedvika zamyslela a rozpomněla si: „Aha, už možná vím. Tři dny před propuknutím nemoci jsme byli na oslavě narozenin Tomáška, syna Petra, mého bratrance!“ Malinko vítězoslavně se zaradovala: „Tak vidíš! Konečně jsem na to přišla!“
Eva předstírala účast. Přinutila se k úsměvu a uvědomila si, že se mráz začíná vkrádat od kolen výše. Nevzala si pod džíny žádné punčocháče. Jako naschvál.
„A co ten objev?“
„K tomu hned dojdeme…“
Eva si všimla, že co chvíli začnou třetí parkové kolečko. To jsem tedy zvědavá, kolikrát si to tu obejdeme, než se konečně dostaneme k jádru věci, zalamentovala v duchu. Ale už se rozhodla, že to vydrží, protože tahle chvíle je vzácná… cítila, že je důležité naslouchat kamarádce…
„Chudinka Jůlinka dostala kapačky! To je ti hrozný pocit, proplakaly jsme to obě. Představ si to, přišla za námi sestra a skoro mi vynadala, že se chovám jako strašpytel. Ale mě jí bylo moc líto a sama jsem potřebovala pomoct.“
„To mi je líto, že jste toho tolik vytrpěly,“ projevila kamarádka svou účast.
Hedvika ale nechtěla mluvit o smutných věcech, které je potkaly a tak pokračovala – každé dopoledne prý byla vizita. Pediatři je informovali o průběhu nemoci do největších podrobností, prý je tato nemocnice svou filozofií zaměřená na úzkostné dodržování informovanosti pacienta. Někdy prý ale měla pocit, že to trochu přeháněli. A konečně, právě ve chvíli, kdy kamarádky dospěly do půly čtvrtého kolečka v parku, se dostala k jádru pudla. V půlce týdne se totiž změnilo osazenstvo protější postýlky. Nejdřív tam s ní bydlela matka Nataša, poměrně slušně česky hovořící Ukrajinka se synkem Maxíkem, a od teď ji vystřídal malý čtyřletý Eda s… a to bylo právě to zvláštní a ta památná chvíle celého rozhovoru… Hedvika se zastavila a zahleděla do tmavého malého jezírka uprostřed parku, ve kterém obvykle plave dobrých dvacet kachniček.
„A namísto matky tam s ním byl otec…,“ řekla a Eva v jejím hlase rozeznala jakési něžné pohnutí.
„Otec? To byl on?“
Jakoby v kamarádčiných očích náhle zajiskřily odrazy hladiny temného jezírka, v němž se odrážel malý bílý měsíc (a obvykle plulo na dvacet kachniček).
„Ano,“ pak se ale otočila ke kamarádce: „Ale věř mi, já jsem nechtěla, aby tam byl. Prostě ho tam dali.“
„Počkej, počkej, tak oni se tě nezeptali, jestli tam chceš být s dospělým otcem?“
„No, omluvili se, že nemají dostatek lůžek…“ hlesla Hedvika, „A já, když jsem ho viděla, jsem souhlasila. Víš, by to velký sympaťák,“ teď měla Eva malinko strach, že se Hedvika rozpláče.
„To peklo v nemocnici se změnilo v ráj,“ vyprávěla dál Hedvika s jistou dávkou nečekané poetičnosti.
„A prosím tě, kde byla jeho manželka?“ zeptala se Eva zvědavě. Hedvika na ní mrkla: „Na obchodním jednání v Moskvě. Vtipný, viď? Jeho manželka má dobré postavení v nějaké firmě a zrovna v té době musela odletět na nějaké důležité jednání. Sama jsem tomu nemohla uvěřit. Dítě marod, ona pryč. To bych asi nesnesla…“
„Počkej, počkej, oni ho tam vážně nechali přes noc?“
„Dohodli jsme se tak. Nejdřív seděl na židli a hladil Edíka po ruce, ve které měl napíchnutou kanylu od kapačky. Michal byl moc smutný a tak jsem se ho snažila zabavit a on to zřejmě uvítal. Povídali jsme si o životě, o partnerech, o práci. O všem možným.“
„Šli jste vůbec spát?“
„Až někdy kolem třetí. Jenže já nemohla usnout. Michal si lehl těsně vedle Edíka. Já ti nevím, Evi, asi byl úplněk nebo co a já jsem si k němu sedla na židli a pozorovala ho, jak spí. Byl hrozně milý. Tu noc jsem naspala stěží dvě hodiny.“
„A pak?“ Eva to už chtěla mít za sebou.
„A pak? Bylo to romantické, víš, dívala jsem se na něj…“
„Hedvi, nemohly bychom jít k vám? Já totiž mrznu,“ vzdala se Eva.
„Tak víš co? Nebude ti vadit, když zajdeme do garáže?“
„Je tam teplo?“
„Jo, jasně.“
Eva se v duchu zaradovala. Možná jsme měly v garáži strávit poslední půl hodinky… Hedvika vyprávěla dál a přitom odemykala mohutné železné dveře v přízemí. Zavřela za nimi a obě začaly kolovat v garáži mezi zaparkovanými auty po špinavé betonové podlaze.
„Nemůžeme stát?“ optala se Eva.
„Ne, musíme chodit, mě se chce na záchod…“ přiznala se Hedvika, „Musím chodit.“
Eva souhlasila. Důležitá byla skutečnost, že je konečně v teple.
„A co bylo dál?“
„No… vlastně jen… ráno mu volala manželka, že se jí podařilo ukončit jednání dřív a že zítra přiletí.“
„A on na tom pokoji zůstal?“
„Ne,“ odpověděla Hedvika zklamaně. „Po vizitě přišla sestra a oznámila mu, že se pro ně uvolnil pokoj. Že se mají sbalit a za půl hodiny se přestěhovat vedle. Víš, bylo vidět i na něm, jak je zklamaný. Loučil se se mnou a… víš… a… objali jsme se. Já to nechtěla, já to neplánovala, ale stalo se.“
Eva se povzbudivě na kamarádku usmála: „To je hezký, ne?“
„Zrovna jsem se chystala číst Julince Pohádky o víle Amálce a on stál nade mnou, víš, byl tak blízko jako ty. Nejdřív mi podal ruku, ale pak to nevydržel a objal mě. Pevně mě svíral. Bylo to… bylo to…“ Hedvika se zastavila uprostřed garáže a hleděla nepřítomně na protější zeď.
„Bylo to pěkný?“ snažila se ji povzbudit Eva. Ona sama si užívala konečně teplo a cítila, jak jí bolestně rozmrzají prsty na rukou.
„Bylo to krásný. Pak se na mě ještě podíval, víš, a chvíli se zdálo, že se… že se… políbíme, když v tom… ach jo… když v tom dveře prudce otevřela sestra, ta samá, co nám před pár minutami oznámila přesun do jiného pokoje,“ řekla kamarádka smutně.
„Takže jenom tě objal?“ chtěla si ověřit Eva.
„Ano, ale bylo to krásný…“
Tak kvůli tomu jsme prošlapaly pět koleček v parku v mrazu… uvědomila si Eva, ale pak se usmála a uviděla Hedvičin šťastný obličej. Vypadala tak, jako by o Vánocích pod stromečkem objevila mrkací panenku a uvědomila si, že Ježíšek skutečně existuje. A tak si v duchu potvrdila: Myslím, že to za těch pět koleček stálo!

/obrázek – olej, kbelský centrální park/

 

 

Příspěvek byl publikován | Rubrika: Čtvrteční z čistého jasna | Štítky: | Autor: .

Autor: Alena Nezbedova

Alanée je tvůrčí experimentátorka umění všeho druhu. Čerpá z osobních prožitků i ze situací všedního dne, avšak největší inspirací je jí přátelství, láska, příroda a lidská duše. Jejími prostředky jsou slova spojená do veršů i próz, objektiv fotoaparátu a výtvarná tvorba počínaje pastelkami, konče olejovými barvami. Pravidelně vystupuje v pražských literárních pořadech jako Otevírání, Poezie na Petříně, podílela na společných sbírkách Almanach 2012 a Pomalé krajiny (vydalo nakladatelství Otevření). V praktickém životě se věnuje především rodině a práci s postiženými dětmi. www.alanee.cz

3 komentáře u „Trpělivá přítelkyně (povídka)

Napsat komentář