Almanach Otevření 2012 aneb Vzpomínání na křest
(improvizovaná reportáž Aleny Nezbedové)

Je poctivá. Teď na ní koukám, koukám na ty jasnou rtěnkou vybarvené ženské rtíky na titulní stránce a něco mi připo… už vím! Zdál se mi dnes totiž sen o Lídě Baarové. Byla už stará a vyprávěla o svém životě… možná… taky jednou budu tohle vyprávět…

Tak, to byl květen, lásky čas, jak psal slavný Mácha, milé děti, ale toho roku třináctého, to si nemůžete pamatovat, tedy – to bylo května třiadvacátého a my, otevření básníci, jsme se sešli u zázvorového čaje s medem na terase restaurace Podolka v Praze, na břehu Vltavy, abychom tam pospolu bujaře oslavili křest Almanachu Otevření 2012. Ačkoliv jaro mělo být v plném rozkvětu, ten den začalo období dešťů a ručičky teploměrů ukazovaly pět až šest stupňů Celsia. Všichni jsme se zimou třásli, však příliš jsme na to nereptali, oblékli si bundy, svetry a vzájemně jsme si ty krásné knihy začali podepisovat. Knihy? Ale ano, kniha je slepená z papíru, a některé knihy, třeba jako měl ten náš Almanach, jsou tak chutné, že je možné je sníst! (děti nevěřícně vrtí hlavami a koukají po sobě) Však nám to ukázal Marek, hnedle jednu titulní stránku slupnul…

Tak nevím, jestli bych to vnoučatům takhle vyprávěla… ale jak to vlastně bylo?

Ano, ano, Marek Schejbal byl tak hbitý, že jsem nestačila zaznamenat, zda kouše do sušenky nebo do skutečné celulózy! Ovšem Marek, i my ten den, je velmi odolný, venku už fouká a my se začínáme zimou ošívat. Naštěstí si ti nejcitlivější a nejchoulostivější kolegové mohou přes sebe natáhnout deky, které jsou na některých židlích nachystané právě pro ně. Nejdrsnější kolegové, jako třeba Honza Vávra u své smyčkovací stanice, statečně drží. Však ono to jde, poezie totiž hřeje.

A jsou v té knize obrázky?, ptá se zvědavě, no, třeba, Adélka. To víš, že ano! Od Iriny Kolaříkové! A knihu odněkud přinesu. Děti dělají obdivné Ách!, a natahují ručičky, aby se dotkly něčeho živého, neelektronického, nedigitálního (Bože, dej, ať se právě tohle nikdy nestane!), skutečně na papíře natištěného textu a grafik. A už v ní listuji a vzpomínám…

„Tak to bylo o dva tři roky dříve, darem osudu setkali se tři lidé – Marek, Iveta a Jana, kteří měli mnoho společného – tvořili – psali, zpívali i kreslili. Nu a říkali si, že takových podobných umělců po světě chodí… a tak své básně se rozhodli předčítat na veřejnosti a nakonec založili uskupení Otevření a s ním i internetové stránky (tomu už děti dobře rozumí) www.otevreni.com . Hlavní myšlenkou zakladatelů byla snaha podpořit začínající umělce kreativce, a to hlavně proto, aby ty krásné básně, fejetony nebo povídky zbytečně nedlely v šuplících zaprášených stolů… (to děti trochu mate, protože nechápou, jak by do šuplíku schovali soubor).“

Hned na začátku Iveta s Janou povypráví o tom, jak to celé bylo, poté zatroubí pod terasou proplouvající parník a Honza Vávra zazpívá úvodní song a tak představí svůj projekt hlasové improvizace Hlavois. A my postupně vystupujeme se svými básněmi. Pořadí si přesně nepamatuji a tak to zkusím za pomoci knihy. Jana Gregorová, milovnice haiku a fejetonů, nás ponoří s Velrybou na dno oceánu a slovy prostoupí titulní grafiku na almanachu, tedy zarecituje báseň Muž a žena, a pozve nás k lesnímu běhu ve tmě Šelem. Na konci jejích básní zračí se v knize snad muž… snad je to žena?Či snad Chlapec? Pavel Třešňák, nás vyzve zase hravě k Hravosti, připomene podzim v básni Mezi stromy a zamyslí se nad poloplností či poloprázdností v Úhlu pohledu. U básně Lovoš je krásná grafika snad připomínající to, co má Pavel rád – kopce, stromy, přírodu. Radka Košňarová zas přišla s hádankou na téma Je to… láska (!), vyznává se lásce v Tomto životě, Prší a nejspíš nechce Být lhářem. Snad pravda se dá najít mezi kmeny stromů na protější stránce. Vlčí žena Sima Sima se zase vyznává z lásky k poezii v Básni mého štěstí a zamýšlí se nad tím, Kdy tancovat, malovat či žít a Já musím začít pomalu, abych mohla. Naproti Básně pro tebe a pro broučka se nabízí kmen stromu, který tam stojí sám a žije život sám za sebe. Irina Kolaříková, krasojezdkyně pera i tuše, jež čerpává inspiraci ze svých cest, nechá nás proniknout do tajů hledání Pevného bodu, neskrývaného úžasu nad Krajinou s úplňkem, vnáší Světlo, však obrázek vypovídá spíše příběh o Klaunovi. Marek si pak odskočí na rande V kavárně Slávia i Na Náplavce i podá publiku nečekanou otázku Kde je levá bota? Jeho básně jsou obohacené grafikou šatny akrobatů, snad proto, že Již nespěchám. Tereza Fricová zas s Broukem v hlavě přečetla své Alter ego a Andělu smrti se vyznává ze smyslu života. A snad právě proto, že na nábřeží jsou některé lodě zakotvené, snad právě proto, že jiné kolem proplouvají a ve správných momentech předělujícího ticha zatroubí zvučně parník, Tereziny básně jsou ověnčené grafikou ženy s malou plachetničkou v tváři. Jak moc mi ji připomíná! Michaela Isabela Chvalozpěvy zpívá a smiřuje se s Paní Bolestí. Obrázek znázorňuje snad náruč černých hvězd, které Isabela Sama v tichu rozeznává. A Alena Nezbedová se svěřuje s objevem tajemného nápisu na podzimních listech a posílá Vzkaz dál, a poté láká motýla v Dotycích lásky. Obrázek zřejmě uspané krajiny ticha ladí s milostnou básní Spíš.

Je vidět, že děti nad něčím přemýšlí a něco moc chtějí vědět. A tak se na chvíli spustí jakási tisková konference a ony se mě snaží utlouct zvědavými otázkami:

A četli tam všichni autoři? Ne, ne, Leona Eli (Jednou, Asi, Na křídlech duhy…) a Jarmila Lungová (Běžec, Zasvěceně, Básník a kritik,…) nedorazily. A Iveta Havlova, kreativec všestranný, se nenápadně vytratila. Škoda jen, že nestačila přečíst Ptáky, Jsme či Vleklou sezónu! Anebo právě několik krátkých fejetonů o svých dětech, které tam byly také a jimž zřejmě byla zima, a proto museli všichni odjet domů. Na protější straně je zapeklitě složitá grafika, která mi připomíná zmačkané listy, v nichž je hledán člověk. ¨

A to vám ale musela být zima, když jste četli a poslouchali tolik básní… I kdepak, děti, Bořek „fabulátor“ dostal nápad a vyrobil ohřívadlo! Vážně? Ano, tož to deštník žlutý překryl igelitem a tím uvnitř kabinku pro stydlíny a nastydlé připravil! A na konci jsme dokonce tančili v rytmu Honzových improvizací!

To musela být paráda! A jak se křtí, babičko?, chtějí vědět prckové. Jak se křtí? To BB, tedy Bořek (Gregor) Křtitel s pomocí svého z větve stvořeného tichého společníka Anděla Přijetí knihu polil šampaňským, my si připili na naše i její zdraví a pak Bořek namísto původně plánovaného ohňostroje vypustil pár velkých bublin… (to už děti zajímá víc). No a pak, kde se vzal tu se vzal, Marek přinesl velký medovník a v něm jeden skutečně jedlý marcipánový výtisk (to děti zajímá nejvíc).

A babičko? Proč vlastně všichni psali (nebo píší)? A jak to, že se potkali? Protože je to baví, děti! A těžko by se byli sešli, kdyby nebylo Marka, který tak rád chodí do různých kurzů. Tož to tam je on potkával!!!

Ale, babi, ty jsi nám určitě neřekla všechno!, volají moje vnoučata jedno přes druhé. Už mě znají. Tuší, že to není jen tak. A babička moudře odpovídá vstávaje z houpacího křesla:

„Víte, co? Dost už bylo řečí! Přečtěte si to samy!“

Tak nějak to mohlo být a tak nějak to možná bude. Ale ten sen… Po vyprávění Lídy Baarové jsem tančila nad nějakou podivnou pevninou a zpívala píseň Ráj, nádherný ráj, nádherný kout… a hleděla na do široka se rozprostírající se oceán. Nejspíš v něm žije velryba (nebo jsem už v ní?). Vlnky šplouchají o sebe tiše a nebe se tmaví na dotyk blízko. Hvězdy září. Jako ten večer. Jako v snách…