Ostrý vítr mě štípal do tváří, když jsem se trochu bezhlavě pokládala do carvingových oblouků s pocitem – všechno je mi jedno… Slzy mně mrzly na tvářích, ale nedaly se zastavit. Sjezdovka je zatím prázdná, protože vlek zapnou až za pár minut. Bydlení na hřebenech hor má i své výhody, napadlo mě, když jsem prudce zabrzdila uprostřed sjezdovky, ale je jich zatraceně málo! Dan už tam nějakou chvíli postává, nikdy nebudu tak rychlá jako on, který se tu narodil, a nikdy se s životem na samotě úplně nesmířím, to už teď vím naprosto jistě! „Co zase je?”, ucedí otráveně mezi zuby. „Co by?”, píchám zuřivě hůlkou do kousku ledu a protější kopec se mi rozmazává stále víc.

Včera mi bylo jednatřicet. V pět ráno začal bzučet mobil, je čas. Rychle si z obličeje strhávám ten příšernej kus látky, kterému trochu nadneseně říkáme závěs, vůbec netuším, jak se mi v noci dostal nad hlavu. Mé sny jsou v poslední době hodně divoké. Za oknem jsou vidět jen rampouchy a tma. Den začíná vždy tak strašně stejně, kontrola kuchyně, příprava snídaně – nikdy nekončící seznam. Cestou dolů po vrzajících schodech zase cítím zápach ze společných záchodků. Někdo z bujarých návštěvníků to včera asi nezvládl a k tomu do dvou do rána to strašné drnkání na kytaru.

Jak jsem byla před lety nadšená, to snad není ani možné. Budu paní provozní, s tím klukem, co se ani vzdáleně nepodobá mým nudným spolužákům z vejšky. Uteču z té zaprášené Prahy plné bezdomovců a feťáků do nespoutané přírody. Naprosto bezhlavě jsem tenkrát naházela pár věcí do bráchovy krosny a ve staré péřovce, ze které sem tam lezla brka, vpadla do kuchyně. Babička zrovna válela těsto na štrůdl, květovanou zástěru měla zaprášenou od mouky a v čerstvě naondulovaných vlasech vypadala jako beránek. Mlčky jsme na sebe hleděly a ona věděla, že odcházím možná navždy. Usmála jsem se na ní a po jejím objetí jsem byla bílá taky, ale tak ráda, že ji mám a že mi nic nevyčítá. Pak už jsem jen v přeplněné komoře vyštrachala staré přezkáče a hurá na Florenc .

Přes zamlžené okno autobusu v Peci jsem pak uviděla jeho hranatou postavu a nemohla se dočkat. Všude kolem hory sněhu, kamarádi vlekaři ho nadšeně zdravili a já jsem byla rozhodnutá, že s ním zvládnu vše. To byl však asi můj největší omyl v životě.
Konečně jsme nahoře vyskočili z lanovky, Dan nesl mou krosnu a já táhla své těžké lyže v příliš velkém obalu. Ze všech sil jsem se snažila udržet s ním krok. Skútrem projetou cestu lemovaly sněhem obalené stromy a silný mráz mému astmatickému dechu a nulové kondičce moc nepomáhal. „Nemám trochu zvolnit?”, zeptal se po chvíli s pobaveným výrazem. Jen jsem zakroutila hlavou. Zpocené dlouhé vlasy se mi lepily na rudý obličej. „V pohodě“, usmála jsem se, ale vnitřně jsem byla na pokraji zhroucení. Pocit úlevy mi poskytl až nádherný výhled do údolí a hlavně pohled na štít horské chaty Výšina.

*

Mé dlouhé vlnité vlasy, jak dlouho už je nemám? Ani nevím. Nosím teď většinou vytahané tepláky, které na mé hubené postavě smutně plandají. Zbyl ze mě jen stín toho, jak jsem před lety vypadala.

Tehdy, když jsem poprvé překročila práh tohoto domu, by mě nenapadlo, co všechno zde zažiju. Možná mi nedošlo, jak náročné tu bude pracovat a žít. Odříznutá od velkoměsta, ve kterém jsem vyrostla. Od kamarádek, rodiny…
Možná ta syrovost a krása okolní přírody, která mě uchvátila. Pocit dospělosti, touha něco si dokázat a utéct z imaginárního světa filozofie, kterou jsem 5 let studovala. Na začátku nebyl čas přemýšlet a pak už bylo příliš pozdě…

Už si ani nevybavím, kdy se to stalo nebo ten pocit, zkrátka jednoho dne jsem si uvědomila, že bych chtěla mít dítě. Bohužel se to jaksi nehodilo, jako mnoho jiných věcí, a má touha zůstala dlouho nenaplněná.

Po čase jsem si začala připadat jako robot, romantika a sny byly pryč. „Jano, dole někdo rozbil vázu. Jano, na trojce je třeba vysát, tak Jano kde sakra trčíš?!” Ozývalo se neustále. Seděla jsem zavřená na záchodě a bylo mi to jedno! „Už nemůžu, už nemůžu…!“ Stále něco nefungovalo a já jsem zastupovala uklízečku, servírku, účetní a to vše nejlépe – na sto procent…

Roky jsme to nějak zvládali, ale když odešel kuchař Míra, zdálo se, že si chata Výšina bude hledat nové majitele. Padla na nás beznaděj. Nakonec jsme na Facebooku zveřejnili inzerát. Za týden se objevil Petr, pro kterého slovo problém jakoby neexistovalo, pomáhal všude a s úsměvem. Zajímavé, najednou tu byl zase důvod, proč vstát a jen tak se těšit z nového dne.

Jednoho rána mi Dan oznámil, že musí na týden odjet do Prahy. Zvláštní, bylo mi to jedno… Už pár měsíců jsem si stejně připadala, jako jeho často dost neschopný zaměstnanec. Měla jsem roky vztah, ale vnitřně jsem byla sama. Byl podzim a obsazené jsme měli jen čtyři pokoje, takže jsem se nebála, že to nezvládnu.
Dan odjel, staré okno se doslova kroutilo v pantech prudkým větrem, pršelo. Vůbec se mi ten den nechtělo z postele, a když jsem se na schodech srazila s novým kuchařem Petrem, snažila jsem se ignorovat jeho rozzářený obličej. Na sobě měl starý svetr a v zástěře vypadal poněkud směšně.
Ten den s ním mi utekl až neskutečně rychle. Zato parta deseti kamarádů z vojny se začala bavit až po večeři, a to dost bujaře. Panáky jsem nestíhala nosit, a protože jsem tu byla jediná žena, byla jsem docela vděčná Petrovi, který se záhy objevil na baru, a začal mi pomáhat. Kolem dvanácté jsem oznámila, že naleju poslední drink a v jednu se mi konečně podařilo bar zavřít.
Uf, plácla jsem sebou na postel, snad už teď budu mít chvíli klid. Spánek však nepřicházel, před očima se mi zjevovaly oplzlé výrazy hostů a v uších mi hučely jejich nechutné narážky. Brrr…

Poprvé za celý den jsem si vzpomněla na Dana, který se ještě neozval. Rychle jsem vyťukala smsku a čekala na odpověď. Náš pokoj byl najednou tak strašně prázdný, zaposlouchala jsem se do deště, který neúnavně omýval staré okno, a zdálo se, že přeci jen usnu. Najednou jsem však zaslechla povědomé vrzání starých dřevěných schodů, které sílilo, pak bylo slyšet stále přibližující se kroky. Pomalé, těžké kroky, a pak ticho. Za dveřmi někdo stál. Takřka jsem nedýchala, přes staré netěsnící dveře bylo slyšet jen přerývaný dech, ale kdo tam proboha je? Zmocnila se mě panika, protože jsem si nebyla jistá, jestli jsou dveře zamčené. Pak bylo náhle slyšet další kroky, někdo se asi potácel na záchod, postava za dveřmi se začala kvapem vzdalovat. Já jsem doslova přeskočila postel a s úlevou zjistila, že bylo zamčeno. Pomalu jsem klesala opřená o dveře k zemi. Kéž by tu byl Dan. Nebo Petr? Začalo se mi z toho leknutí chtít na záchod, ale neodvážila jsem se opustit pokoj. Tu noc se mi už nepodařilo usnout.

Další dny proběhly takřka stejně, jen má únava se neustále stupňovala a sílící strach umocňovaly probdělé noci. Noc co noc postával někdo za mými dveřmi, někdy bylo slyšet tiché klepání a jindy mužský hlas který opakoval “Jano, Jano…!“
Usínala jsem k ránu, nešťastná a s peřinou nad hlavou, ale příliš hrdá na to, abych napsala Danovi, co se tu děje. „Vše běží jako na drátkách”, hlaholila jsem ráno do telefonu.
Byla jsem si čím dál víc jistá, že vím, o koho jde. Ten muž byl naprosto nepřehlédnutelný, byl něco jako vedoucí celé té skupiny, bylo mu kolem čtyřiceti a já jsem si byla jistá tím, že se mu líbím.
Trvale vysedával na baru a bedlivě sledoval každý můj pohyb. Snažila jsem se ho nepokrytě ignorovat, ale mělo to opačný efekt. Byl zkrátka všude, kam jsem se hnula. Jedinou záchranou byl Petr.

Konečně středa, banda návštěvníků mi děkovala a vehementně mě mačkala na rozloučenou. “Zase za rok”, zahalekal jejich nechutný vedoucí a já jsem se už jen velmi těžce nutila do pokryteckého úsměvu. Petr se zrovna někam vypařil, jak mě tu jen s nimi mohl nechat? V kapse mi zabzučela zpráva. „ Vše OK lásko? Zítra jsem doma jako na skútru – ”. Neměla jsem sílu reagovat. Ztěžka jsem dopadla na hromadu špinavého prádla a chtělo se mi strašně spát, ale bylo třeba dát vše do pořádku. Kolem šesté večer, když jsem doplňovala bar, se objevil Petr, který měl dnes volno. Zapřel své šlachovité ruce o rám dveří a spokojeně se usmíval, asi se dnes pořádně prospal, napadlo mě s lehkou výčitkou, ale co, měl na to právo.
„Konečně jsou pryč, to byla fakt příšerná parta,“ zasmál se, a pak se natáhl na bar pro láhev vína. Trochu nechápavě jsem na něj zírala, když pak z kapsy vytáhl CD Coldplay, tak už se mi také zvedla nálada…

Sedli jsme si za bar a parodovali toho nechutného chlapa „ Janičko, vy jste tu tak sama, opuštěná, to by se mělo nějak napravit, co?“ Od smíchu mě po chvíli bolel celý obličej, pak jsme se přesunuli ke stolu a už jsem cítila, jak mě víno a únava pomalu zmáhají, ale bylo mi tak krásně.
Danův telefonát mě po chvíli vrátil zpátky do reality.„ Áno, prádlo předáno, Áno, bar doplněn…“
Na jeho věcné dotazy jsem odpovídala jako voják a ještě jsem u toho teatrálně salutovala. Petr mě jen pobaveně sledoval, ale když to Dan položil, má nálada se začala pomalu zhoršovat. Byli jsme u druhé lahve.
Pak to na mě přišlo, potřebovala jsem to někomu říct, ten strach z předešlých nocí, veškerá frustrace z tohoto šíleného baráku a hlavně z pocitu prázdnoty. Bývala jsem tak bezstarostná a šťastná. Z třetí lahve si pamatuji jen velmi málo. Vím, že jsem motala něco o dětech a bezvadně přecpaném pochodu Praha – Prčice, už naprosto znechucená pustotou tohoto místa. Cítila jsem se tu po letech opuštěná a opouštěná trvale některými lidmi, co mi přirostli k srdci, pak už nevím nic, ale určitě jsem na závěr pronesla něco velkého nebo sprostého? Nevím…

To ráno bylo po dlouhé době jasno a slunečno, bolestně slunečno, alespoň pro mě. Vůbec jsem netušila kolik je hodin, ležela jsem v posteli nahá, cože nahá? Dveře dokořán a bylo mi nevolno… „Haló?“ řekla jsem potichu, ale nikdo neodpověděl. Co se to včera jen dělo?…to tělo, to nebyl Dan. Co je dnes jen za den? Mumlala jsem si pro sebe. Čtvrtek? Čtvrtek! Rychle jsem se snažila dostat do tepláků, ale nešlo to, ještě ne. Opět jsem si lehla, tedy padla na znak. Co řeknu Petrovi, až ho potkám, a co Danovi? – vůbec nevím, v hlavě mám naprosto prázdno.

Po chvíli jsem se opět zvedla, hlava se mi stále motala, ale už to půjde, musí. Odpoledne se měl vrátit Dan. Chtěla jsem mu přece dokázat, že ho vlastně vůbec nepotřebuju a že je hračka vést tuhle nudnou boudu. Musím si dát kávu, to bylo to jediné, na co jsem se těšila. Na schodech jsem si uvědomila, jak strašná mi je zima. Šla jsem rovnou do kuchyně. Tupě jsem sledovala bublající vodu ve varné konvici, a když jsem zalévala silnou dávku kávy, ruka se mi třásla. Něco tu však nehrálo, všechny ty otevřené dveře, s hrnkem v ruce jsem šla pomalu do baru. Cítila jsem opět ten pocit, strach. Hrnek mi vyklouzl z ruky a na dlažbě se roztřískal. Ten pohled jen těžko vymažu ze svého mozku, to bylo to jediné, co mě v tu chvíli napadlo. Petr už asi neuvaří, ani nezatopí… Petr byl nadobro pryč, avšak nejen Petr.

*

Vše, co mělo nějakou hodnotu, zmizelo s ním. Najednou jsem byla úplně střízlivá a oněměle jsem stála nad prázdnou kasou. Dokonce i pár cennějších lahví vína bylo pryč. Věž, televize zkrátka všechno. Zhroutila jsem se do židle a zima už mi rozhodně nebyla. Co teď? Kam zmizela má intuice? Naletěla jsem mu jak malá holka. Naivní opilá osoba – hrůza, asi bych měla něco udělat, někam zavolat, proběhlo mi hlavou. Ne, počkám na Dana.

*

Seděla jsem v kuchyni a rukama jsem si objímala kolena, co když budu těhotná? HIV pozitivní? S tím zlodějem, možná vrahem. Najednou jsem uslyšela kroky, celá jsem ztuhla, než mi došlo, že je to Dan. Dan!
Chvíli jsme na sebe koukali a já jsem nebyla schopná nějak se smysluplně vyjádřit. Nebylo třeba, Dan kolem mě strnule prošel a vše mu bylo rázem jasné. Petr musel mít komplice s rolbou, protože jinak by se dolů s nákladem nedostal, já si však nepamatovala nic a to byl ten zásadní problém, který Dan nebyl schopen pochopit. Ani nikdo jiný si asi ničeho nevšiml, protože rolba nejela tak pozdě. Něco málo jsem ze sebe vypravila a pak jsem se raději odebrala do pokoje. Ležela jsem schoulená pod dekou a bylo mi hrozně. Mám si zabalit věci a odjet navždy? To přece nemůžu teď udělat, nakonec se mi podařilo usnout.

Ráno jsem stála dlouho ve sprše a snažila jsem se ze sebe vše smýt, ale moc mi to nepomohlo… Ve vzduchu visela otázka, co teď bude s Výšinou, se mnou a s Danem? Kam vlastně Dan zmizel? Pozdě v noci jsem zaregistrovala jeho příchod, ale ráno byl pryč. Dolů mě vyhnal až hrozný hlad.
Dan seděl v jídelně u notebooku, to bylo to jediné, co nám zbylo, a vypadal strašně. Sedla jsem si proti němu, on po chvíli zvedl hlavu a podíval se na mě. Věděla jsem, že je zle. Tohle už asi nezvládneme a je to moje vina. Mělo mi to dojít… „Promiň“, zašeptám tiše. „ Do dvou měsíců musíme odejít“, řekl Dan takřka bez emocí. „Jasně“, zabručela jsem. S kusem okoralého chleba a pusou od taveňáku jsem pak raději odkráčela na vzduch. Venku padaly první vločky letošního sněhu. Stála jsem tam jen v tričku, ale zima mi nebyla. Na šňůře se ve větru kývalo ztuhlé prádlo, na které jsem dávno zapomněla.

Byly dny, kdy jsem tu scenerii před sebou nesnášela, zdála se mi po letech tak nudně stejná. Zapadané stromy, v mýtinách na protilehlých hřebenech hor; pár rozesetých chalup, které mi v nočních vánicích připomínaly majáky. Záchranné body v pustině. Věděla jsem, že i já jsem pro ně v těžkých chvílích možná majákem. Člověkem s podobným osudem, tak těžko pochopitelným občasným návštěvníkům těchto odlehlých míst. Teď jsem ale cítila naprosté souznění se vším, co mě tu obklopovalo. Představa, že budu muset odejít navždy, byla pro mě skličující.
Odpoledne Dan odjel, prý na policii, já jsem poklízela nepořádek a snažila se srovnat si myšlenky. Setkali jsme se až u večeře a Dan měl podezřele dobrou náladu. Cestou se asi někde zastavil na panáka a ne jednoho. Já jsem šla po jídle raději nahoru. Dan si otevřel Becherovku, kterou si koupil ve městě, něco zabručel a zapnul si notebook.

Kolem jedenácté doslova vpadnul do pokoje a zahulákal „To zvládneme, uvidíš…, já, nic ti nevyčítám, neměl jsem tě tu s tím parchantem nechávat samotnou“ opakoval pak stále dokola. Bylo mi jasné, že přebral. Sedla jsem si na postel a najednou mě v nose něco zaštípalo. To možná vítr zavanul do podkrovního pokoje z komína trochu kouře. Dan si ve tmě klekl proti mně a chytil mě za ruce. Nějakou dobu jsme takto mlčky zůstali, než jsem si uvědomila, že skrz závěs do pokoje proniká zvláštní oranžové světlo a pak mi to došlo. Hoří! Chata Výšina hoří! Ale kde? Musíme rychle pryč, protože tato dřevěná stavba bude jistě brzy celá v plamenech. Chvíli jsem bezradně stála a nevěděla, co udělat dřív, pak jsem ze stolku do tašky shrábla vše, co jsem považovala za důležité.
Dan stále klečel a něco nesrozumitelně mumlal. „Prober se!“, zakřičela jsem tak strašně nahlas, jako snad nikdy před tím. Nedalo se rozsvítit, i přesto jsem v tom šeru viděla, jak se zpod dveří začíná táhnout hustý bílý kouř. Tak to je konec, požár pravděpodobně zachvátil i schodiště, kdo nás sem přijede zachránit? Nikdo! Jediná záchrana je okno, pod ním je přece malá stříška zapadaná sněhem. Závěs šel rychle k zemi, stará klička chvíli vzdorovala, ale pak se okno rozletělo a já ohromená neskutečným žárem zírala na tu hořící spoušť. Taška mi bezděčně vyklouzla z ruky, doklady i peníze mě přestaly zajímat. Moc času nezbývalo, ale stříška ještě nehořela.

Teď Dan! Oči mě neskutečně pálily, ale to byl jen detail. „Dane, tady nesmíme zůstat!“, řvala jsem na něj teď už naprosto zoufale. Naštěstí se po chvíli zvednul a v záchvatu kašle jsem ho za ruku dotáhla k oknu. „Tak dělej, skoč, na co čekáš?!“, strkala jsem do něj. Dan se vyklonil a pak skočil, nohy mu na zasněžené stříšce podklouzly a on se zřítil dolů. Já už jsem byla na půl v mdlobách, když jsem s mikinou zavázanou kolem obličeje skočila za ním, pak už si nic nepamatuji.
Naštěstí tu noc bylo jasno, a tak se chata Výšina stala opravdu velmi výrazným majákem. Majákem, co bez hlasu křičel o pomoc. To, že na nedaleké mýtině přistál vrtulník a že nás pak převezli do Vrchlabské nemocnice, jsem se dozvěděla až později. Měla jsem po mém asi největším skoku v životě otřes mozku a tržnou ránu na noze, ale žila jsem.

*

Pomalu jsem otevřela oči, ticho v nemocničním pokoji přerušovalo jen pípání přístrojů, které monitorovaly mé tělo, pak mi došlo, co se stalo. Najednou se prudce otevřely dveře a mladá zdravotní sestra vešla energicky do pokoje. Zkontrolovala kapačku, která zavodňovala mé tělo, naklonila se ke mně a zašvitořila „ Tak co slečno Bláhová? Už je to lepší?“ S náznakem úsměvu jsem souhlasně zakývala hlavou. „Sestřičko, a co moje noha? A ten člověk, co ho přivezli se mnou? Já… „ klidně ležte“, přerušila tok mých dotazů. „Pan Stránský čeká na chodbě, na chvilku ho sem pustím, pan doktor vám pak vše řekne sám.“ Narovnala mi polštář pod hlavou a zmizela za dveřmi.
Chvilku se nic nedělo, jen z chodby ke mně doléhaly tlumené hlasy. Mé oči upřeně sledovaly kliku, která se konečně pohnula a v pokuji se objevil Dan. Můj pomlácený, zafačovaný, ale živý Dan.

„Tak jak?“, usmál se. „Už nezvracíš?“ „Dobrý“, zahučela jsem…
Dan najednou zvážněl, vzal si židli a sedl si až těsně k mé posteli. Naklonil se ke mně a zašeptal „Na něco se tě teď zeptám. Chceš odejít z hor zpátky do Prahy?“ koukala jsem se mu upřeně do očí a zavrtěla hlavou. „Ne.“
„Zkusíme to někde znovu trochu jinak?„ „Ale…?“ nechápala jsem.
„Pšššš“ položil mi ukazováček na pusu. „Víš, začal pomalu, každý máme asi svá tajemství, a pokud chceme někde začít znovu, nesmíš se policii zmínit o tom, že Výšina byla vykradena. Je to teď jen na tobě, jak se k tomu postavíš. Jinou možnost nemáme.“ Dal mi letmý polibek na tvář a obličej mu přitom ztuhl bolestí, pak vrátil židli ke stolu a pomalu odešel.

Ležela jsem na jednotce intenzivní péče a po odchodu Dana mě opravdu intenzivně začala bolet hlava. Najednou to bylo tak jasné, policie o krádeži vůbec neví. Výšinu jsme pojistili, hned jak jsme to tam převzali, protože už samotný kotel znamenal pro starou dřevěnou chatu velké nebezpečí. Stále jsem tomu nemohla uvěřit, copak nás chtěl oba zabít? Nebo to jen hrál? Z obou variant mi bylo na nic. Něco vedle mé hlavy začalo pípat a sestra stála rázem ve dveřích. „ Že já ho sem vůbec pouštěla…“ řekla podrážděně a píchla mi něco na uklidnění.

*

Zvuk právě spuštěného vleku mě vrátil zpátky z mých vzpomínek. „Tak jedeš?!“, zadunělo vedle mě. „Jasně, že jedu“, otřela jsem si rukavicí zmrzlý nos. „ A nejezdi jak blázen!“, zasmál se Dan. „Neboj“, vypadlo ze mě. Nechávám se unášet vlekem nahoru a mrazem mi opět tuhnou tváře. Vím, že do velkoměsta už nepatřím a poslední rok se snažím zoufale vymazat ze své paměti, ale bohužel se mi to nedaří.
Za pár měsíců budu konečně matkou, ale kdo je otcem mého dítěte, opravdu nevím. Věřím však, že se jím Dan stane. Začínáme znovu s malým penzionem U Stránských, tady, nedaleko sjezdovky.