Část první – Odcházení

Dnes je vizita.
Anna pozdraví a doktorský hlouček v bílých pláštích se po prohlídce paní Lehké, která podřimuje po operaci kousek od ní, konečně dostává k jejímu lůžku u okna. Hubený primář ve středních letech, s knírkem a malým důlkem na bradě, si opatrně sedá na okraj postele a tiše se Anny ptá: „Tak jak Vám dnes je, paní Smutná?“
Anna s rukou napojenou na infuzi se na milého doktora zahledí. Má zalehlé uši a cítí silné bolesti v oblasti pánve. Zdá se, že přeslechla otázku. Jiná lékařka mezitím nahlédne do papírů a přede všemi nahlas předčítá diagnózu. V latině, jak jinak, česky by jim Anna možná rozuměla a dozvěděla se pak i pravdu. Ale ona si už dávno nedělá iluze. V těchto případech je naděje jen iluzorní a Anna je smířená s osudem.
Primář ji matně zná. Bydlí totiž několik málo ulic poblíž jejího domova. Jednou, bude tomu už několik měsíců, ji potkal v masně Na růžku. Tehdy zvědavě nakouknul dovnitř světle modrého hlubokého kočárku, na jehož stříšce byly zavěšena nějaká umělohmotná cingrlátka, a obdivoval malé buclaté miminko v bílých dupačkách. Tehdy usoudil, že šlo o holčičku… teď však pochybuje – nemohl to být chlapeček?
„Děkuji!“ zadrží primář doktorku a pohybem ruky naznačí, aby už přestala s popisem diagnózy. Beztak ji zná velmi dobře. Pak se obrátí se k Anně a zdvořile znovu zopakuje otázku: „Jak je Vám?
„Jde to…“ zašeptá ona a vzápětí se rozkašle. Pak ironicky poznamená: „Vlastně… vlastně mi nikdy nebylo líp.“
Lékař se osmělí: „Máte malé dítě, viďte?!“
Anna se zlehka uchechte a řekne chraplavým hlasem: „Malé? Vždyť je jí už rok! Helenka už není žádný prcek!“
Lékaře to rozesměje. Dochází mu, že má pacientka poněkud černý smysl pro humor. Udělá něco, čeho se vždycky bál. Pohladí ji po nateklé ruce. Pak se ale zarazí – tohle nesmím dělat, nesmím si jí pouštět k tělu… Tehdy… ano, už si vzpomínám – v tom obchodě pobíhal u vídeňských párků a kotlet ještě malý chlapec v puntíkaté košili! A hrál si s červeným míčkem, který se mu málem odkutálel pod pult. Tehdy jsem mu ho přeci podával. Poděkoval mi…
„A chlapce, máte také chlapce, viďte?“
„Pane doktore, Vy o mě snad víte všechno!“ podivila se Anna rádoby obdivně. „Není to snad už jedno?“
Primář nevěděl, co říct, a tak vstal, otočil se a vyšel ven z pokoje. Hlouček v bílých pláštích pozdravil pacientky a následoval ho ven.

Helenka stojí v postýlce. Bráška jezdí po pokoji s autíčkem a hlasitě tutá. Helenka natahuje ručičku skrz kovové mřížky, chce autíčko. Natahuje, natahuje, ale po chvilce nemůže udržet rovnováhu, padá, padá a… bác! Kecla s sebou do postýlky a ťukla se týlem o mříže. Rozpláče se, volá: „Mama! Mama!“ Anna už utíká. Dnes je ale pěkný fofr! Bere malou do náruče a prohlíží jí hlavu. „To nic, to bude jen odřené. Nic se nestalo, no tak!“ A jak ji tak chová, omylem šlápne na žádané autíčko. Tomu upadne kolečko a Honzík se rozpláče. Jako by to nestačilo, do toho všeho začne pískat konev! To snad nemůže být pravda, řekne si Anna, kdy už konečně ten Pepa dorazí? Aha… on ale už přišel z práce, jen jsem ho přes ten hluk neslyšela. Anna popojde do obýváku a shledává, že se Pepa už stačil pohodlně uvelebit v křesle a zapálit cigaretu. Nepříjemné pískání konvice s ním nehnulo, i přípravu kávy považuje za výhradní ženskou činnost.
Helenku tedy Anna položí opět do postýlky, o níž si myslí, že je pro ni nejbezpečnější, protože teď si přeci musí jako správná manželka sednout s Pepou ke kávě. Káva je čas určený k odpočinku po práci. Jen tak, letmo, spíš pro svůj klid, řekne synkovi: „Postarej se o malou, jdu si zatím vypít kafe.“
Pětiletý Honzík bere do jedné ruky autíčko a kousek vedle najde ulomenou anténu. Nevadí. I tak to s ním rozjíždí! Páni, to je jízda! Když malá zavzlyká, podá jí plastové kostky s vytlačenými zvířátky – s kočičkou, pejskem a husou. To mají takovou hru: Honzík podá skrz postelový plůtek kostku a Helenka ji vzápětí po něm hodí se shora a pak se tomu oba zasmějí. A Honzík je v klidu, protože ví, že jemný ťukanec plastovou hračkou do čela skoro nebolí.
Anna mezitím zdraví Pepu a běží do kuchyně, kde vypíná hořák. Odklopí víčko konvice a chce zalít hrnky, ale zjistí, že zapomněla na kávu. Uklidnit, musím se uklidnit, říká si.
„Co se to tam, prosím tě, zase dělo?“ ptá se manžel nervózně a vydechuje cigaretový kouř.
Anna kouř cigaret nesnáší.
„Ale, Helenka spadla a natloukla si…“ řekne tiše a z papírového sáčku lžičkou opatrně odměřuje tureckou zrnkovou kávu. Miluje její vůni. Dnes ji byli s dětmi koupit v obchodě s potravinami. Mají tam i stroj na mletí kávy, Honzík se u něj tentokrát zdržel a pořádně ho prozkoumal. Až pak mu dovolila podržet otevřený pytlík, do nějž napadala rozemletá zrna. Jak krásně to tam vonělo!
„To si natluče ještě mockrát…“ mávne manžel rukou. Anna se na něj usměje, přináší hrnky, pokládá je na stůl a usedá do druhého křesla. Mlčí. Z pokojíčku se ozývá co chvíli výskot. Upíjejí kávy a „odpočívají“, když v tom je vyruší zvonění telefonu.
„Vem to!“ řekne manžel přísně.
Anna vstane a, i když to on má k telefonu blíž, zvedá šedé sluchátko a hovoří do něj: „Smutná, prosím…“
Na druhé straně se ozve: „Dobrý den, paní Smutná, u telefonu Michálková z nemocnice. Už tu máme ty výsledky…“ Anna naslouchá, sestra jí navrhne termín návštěvy, souhlasí a pak jen dodá: „Děkuji a nashledanou.“ Položí sluchátko a sedá si zpátky na svoje místo. Bere horký hrnek do dlaní a upíjí.
„Kdo to byl, prosím tě?!“ zeptá se manžel. Jeho hlas zní podrážděně. Anna ví, že toho má v práci moc a že si doma musí hlavně odpočinout, nechce ho nijak obtěžovat a tak řekne jen: „To volala sestra z gynekologie, že přišly výsledky testů…“
„To jsou ty vaše ženské záležitosti,“ nenechá ji domluvit manžel, odkašle si, vstane z křesla, přejde k lednici v kuchyni, otevře ji a pronese: „Koupila jsi konečně to pivo?“

Honzík je sice ještě malý kluk, ale ne tak malý, aby nepoznal, že se něco s maminkou děje. Mění se. A často odchází někam pryč. Když bývá pryč, hlídá děti babička.

Je leden a maminka se obléká do šedého kožichu. Venku napadal dobrý půlmetr čerstvého prašanu a jí se jen těžko půjde na autobus. V obýváku na parkety opadává vánoční smrček, pod kterým letos Honzík objevil plechovou formuli.
Ve školce říkali, že dárky pod stromeček přináší děda Mráz. Ale Honzík není hloupý, ví, že to dělá maminka. Letos ji totiž načapal právě ve chvíli, kdy potají balila dobalovala dárek pro Helenku – malou plyšovou veverku. Byl už večer a Anna se domnívala, že už Honzík spí.
„Mami, co to děláš?“
Zarazila se a pochopila, že nemůže synkovi lhát: „Ále, pomáhám Ježíškovi balit dárky, má toho letos až nad hlavu.“
Honzík se na ní roztomile zkoumá balící papír. „Ježíškovi? Ne dědovi Mrázkovi?“
Anna svěsí ruce a povídá mu: „Dobrá… to my si hrajeme na Ježíška nebo na dědu Mráze, víš?“
„Ty?“
„Ano.“
„A táta taky?“
Teď ale musím zalhat: „To víš, že ano. Táta taky.“
Naštěstí mu to stačilo, víc už nevyzvídal. A Anna si najednou uvědomila, že tyhle Vánoce budou poslední.
Honzík se pořád na něco ptá, pořád chce něco vědět.
Teď pozoruje, jak si maminka zapíná kožich. Přiběhne k ní: „Kam zase jdeš, mami?!“
„Jdu…“ zarazí se Anna a do předsíně vstoupí babička. Jejich oči se setkají.
„Jdu za doktorem.“
„Ty jsi nemocná?“
Babička zavrtí hlavou a pomyslí si: proboha, ať tomu klukovi neplete hlavu!
„Ano, jsem,“ tu si Anna všimne babiččina nesouhlasu a dodává: „Ale jen trochu. Jen trochu.“
Pohladí ho po tváři a ještě tiše řekne: „Ale už zítra navečer budu zpátky a přečtu ti pohádku.“
„Tak jo. Ahoj!“ Naštěstí mu to stačilo, víc nevyzvídal.
Anna se brodí sněhem a na tváři jí mrznou kapičky slz.

Už je březen, venku na trávnících se vytvořily průhledné krusty odtávajícího sněhu a první sněženky ohlašují pomalý příchod jara. Anně je čím dál tím hůř. Chodí na ozařování. Manžel odjel na dlouhou služební cestu. Matka se k nim na tu dobu nastěhovala. Ještěže jsou děti na babičku zvyklé, uklidňuje se. Kdyby se mi něco stalo, určitě se o ně postará… Původně chtěla upéct dort, ale je tak unavená, že už na to ani nemá sílu. Zazvoní zvonek u dveří a Honzík přiběhne a poslušně se zeptá: „Kdo je?“
Z chodby se ozve: „Babička a děda!“
Honzík jim otevře a přivítá je. Děda se rozněžní: „Ahoj, Honzíku, jak se dneska máš?“
„Dobře. Koupili jsme s maminkou tákovýhle dort!“ a natahuje se při tom do výšky.
„Aha. A kde je oslavenkyně?“
V červených šatičkách se k nim pomalými krůčky přišourává Helenka. Žuch, spadla na lino a rozplakala se. Děda ji bere do náruče a utěšuje ji.
„Tak ukaž mi tu slávu…“ řekne Annina matka. Anna vytáhne z lednici bílou papírovou krabici svázanou šedým provázkem. Rozstřihne jej a odhalí čokoládový dort se šlehačkou. Matka se na ni usměje: „Nevypadá špatně, ale ty bys určitě lepší ani neudělala!“
Vtipné, řekne si v duchu Anna. Pak přenese dort na stůl v obýváku, z kapsy zástěry vytáhne krabičku zápalek a zapálí svíčku. Honzík nenechavka objeví krabičku a chce si s ní hrát. Matka ho okřikne: „Ne, to nesmíš, sirky dětem do ruky nepatří!“ Na chvíli se jí zatmí před očima, ale pak se vzpamatuje a zvolá na holčičku, kterou drží v náruči děda a nechává se tahat za fousy a shazovat brýle z nosu.
„Helenko, pojď. Sfoukni ji a něco si přej!“

Primář chodí po chodbě. Je noc. Ze sesterny vychází Marie, jedna z nových sestřiček, mladičká a pohledná, před nedávnem u nich byla na praxi.
„Pane primáři, neměl jste být už náhodou doma?“ optá se ho rozverně. Je to spíš řečnická otázka, oba dnes slouží spolu.
„Vždyť jsem už tady doma!“ odpovídá muž s knírkem a v duchu si dodává smutně – navíc, doma mě nikdo nečeká… děti nemám, ženu nemám, tak kam bych pospíchal, povzdechne si a zadívá se do jejích světle modrých očí zvýrazněných silnou černou linkou. Musím uznat, že je kus! A ty naše sesterské modré uniformy! A ta čepička jak jí sekne!
„Jak myslíte, pane doktore. A nechcete aspoň něco ke čtení?“
„Děkuji, sestřičko. Dnes ne. Půjdu obhlédnout pokoje.“
Primář vchází na pokoj číslo šest. Ženy už spí, u okna leží Anna. Zdá se mu nějaká bílá. Postaví se k posteli a změří jí tep. Tepe. Ještě tepe. Usměje se na ní a vzpomíná na to setkání tenkrát v masně. Vypadala docela jinak. Měla krátké husté hnědé vlasy a velké hnědé oči, kolem nich modré stíny. A letní dlouhé šaty v barvě červeného vína. Tak nějak si představoval svoji ženu, kterou mu Bůh nedopřál. Bůh? O Bohu se přeci nemluví, je to zakázané, tak… tak…tak osud. Ano, osud. Zase si povzdychl – kdy už to ti naši papaláši nějak vyřeší a svět bude normální? A já budu moct o Bohu mluvit? Naštěstí si můžu pořád alespoň myslet svoje. Odchází z pokoje přemýšleje nad nespravedlností světa.

Babička dočetla pohádku O mašinkách a chystá se Honzíkovi dát dobrou noc.
„Babi?“
„Ano?“
„Kde je máma?“
„Máma? Pryč.“
„Kde pryč?“
Babička si vzdychne. Neví, co odpovědět. O tom se přeci nemluví… ale dobrá: „Je v nemocnici.“
„A co tam dělá?“
„Asi… asi se už chystá na kutě. Dobrou noc.“ Babička zhasíná a odchází z pokoje. Opatrně zavírá dveře a ulevuje si – ještě že se kluk už nevyptává…
Honzík se zachumlává pod peřinku a tiskne se k plyšovému medvídkovi. Ještě před spaním si představuje, že je kouzelník Zababa a vypravuje tu nejdelší mašinku na světě. V duchu jí počítá vagónky. Kolik jich asi je? Jeden, dva, tři, čtyři… Honzík už umí do dvaceti, ale dopočítá se jen osmi a už spí jako dudek.
Helenka ještě nespí. V postýlce leží odkrytá. Je tu něco divného. Ještě má otevřená očka a pozoruje strop v pokojíčku. Před domem projíždějí auta a záclony vytváří mihotavé stíny, takové zvláštní šedé divadlo. Stínohru. Helence něco chybí. Neví, co, něco… ještě chvíli pozoruje šedé a černé pruhy, než konečně usne.

„Pane primáři, pane primáři!“ běží Marie do doktorské místnosti. Primář usnul oblečený na tvrdém gauči. Marie jím cloumá. Je už téměř hysterická.
„Co… co… co se děje?“ primář se posadí a pro otírá si oči. Zdály se mu nějaké nesmysly a teď neví, kde je, kdo je a… „Co se děje?“
„Ta paní na šestce, pane primáři,“ sestra natahuje. Z očí se jí kutálejí slzy.
„Ta?“
„Ano! Pojďte, honem!“

Marie sedí v sesterně na židli jako oukropeček a v prstech žmoulá mokrý kapesník. Její krásné modré oči se kalí v šmouhách rozmazaných linek.
„Já… já… ještě jsem… ještě jsem to…“
„To se stává, Maruško,“ utěšuje ji primář.
„Mu… mu… musím já?“
„Nemusíte. Ráno jim zavolám. Jděte si lehnout, já jsem se už vyspal.“
Marie vstane, celá se klepe. Potřebovala by pořádné frťana, napadne doktora.
„Víte, co, Maruško? Hned ráno po službě spolu zajdeme do nonstopu na panáka. Co Vy na to?“
„Já… já… nevím,“ špitne mladičká sestra.
„Ale ano, slibujete?“
„Tak… tak dobře.“
Klukovsky jí potřese rukou a, snad proto, aby ji rozveselil, dodává: „Platí! Zítra ráno! A teď si jděte lehnout, já to tu za Vás odsloužím, už jsem se naspal dost. “

Část druhá – Kytice

Je to ale pěkné vedro! Oblékla si bíle letní šaty, na hlavu posadila manšestrovou kšiltovku a nazula bosá chodidla do šedých lodiček. Zas tam jede. Stavila se ještě v nedalekém květinářství.
„Co to bude?“ usmívá se starší prodavačka.
„Chci něco zářivého…“ Helena postává u pultíku a rozhlíží se. Růže, kopretiny, lilie, to není vono… „Něco žlutého chci. Můžete mi udělat kytici?“
„Mohu, ale potřebuji vědět z čeho,“ ušklíbne se prodavačka. Ta je ale pěkně nasr… no jo, je vedro… to vedro… možná chytla úpal.
„Nechám to na Vás. Chci žlutou velkou kytici, drobné květy, ale i velké…“
No co, no, řekla jsem si přesně o to, co chci. Jen ať se činí, drzá ženská, posledně mě vyhnala, když jsem se přišla poradit. No co, no? Chtěla jsem vědět, co jsou ti malí brouci na citróníku zač… Ta mě hnala! Prý, abych jí nenakazila kytky! No jo, vždyť… vlastně… měla pravdu.
Prodavačka, která v zákaznici poznala tu drzou holku s mšicemi, se znuděně ptá: „A povíte mi alespoň, pro jakou příležitost ta kytice má být jako určená?“
„K narozeninám. Je to dárek k třicátým narozeninám,“ tak trochu zalhala Helena.
Květinářka popošla a ukázala na velký porcelánový květináč.
„Co třeba gerbery? Můžou být gerbery? Tak… osm?“
„Klidně devět nebo deset. Dvanáct,“ řekne Helena, jen ať ta kytka stojí zato!
Prodavačka dá ruce v bok a velmi, velmi otráveně se zeptá: „Tak kolik?!“

Sedí v tramvaji a na zádech mezi lopatkami a v podpaží cítí stékat potůčky potu. Asi jsem to přehnala s tou kytkou… stála skoro pět stovek. I nevěsta by ji mohla mámě závidět! Tramvaj zastaví, Helena sestupuje po schůdcích a šedé lodičky jemně klapou o asfalt. Přechází koleje a vstupuje branou do hřbitova. Kráčí pomalu, připadá si nějak zvláštně. Šla tudy už mockrát a tenhle malý ceremoniál má vlastně ráda. Slunce praží a její ruce se červenají. Doufá, že se nespálí. Ta kytka asi záhy uschne, ale co… dělání bláznivých věcí připadá Heleně zkrátka… normální. Před kostelem zahne vpravo a míjí skupinku starých hrobů obrostlých břečťany. Asi na ně někdo zapomněl. Prohlíží si sošky – dva modlící se andílci a tamhle… tamhle leží Kristus na kříži. Dnes už se nikdo nebojí nazvat Boha Bohem. I když mu stále nikdo moc nerozumí, avšak – dá se rozumět Bohu? Neměli by se lidé snažit hlavně porozumět sobě navzájem? Na co to zase myslím… a už jsme tu!
Helena vyndá ze staré vázy uschlou květinu od minula a odnáší ji do koše. Pak vyloví z kabelky balíček s kapesníky, otevře jej, vytáhne jeden a začne uklízet hrob – setře zbytky jehličí, pavučin, hlíny a odcvrnkne několik mravenců. Její pozornost ještě upoutají jakési slizké cestičky vedoucí po náhrobku a hned pochopí, že je tam zanechal nějaký hlemýžď nebo slimák. Nevadí, vypadají docela zajímavě. Jako by tam byly vznikly naschvál, aby sluncem ozářené ozvláštnily mámin hrob. Stejně jako moje kytice. Sundává z ní tenký balící papír, zmuchlá ho a nacpe do kabelky. Pak kytici pokládá na hrob. Ne do vázy, do které by se beztak byla nevešla, jen tak, doprostřed desky.
„Vše nejlepší, mami!“ vysloví nahlas.
V tu chvíli zaslechne za zády mužský hlas: „Tak to Vy budete asi Helenka!“
Lekne se, otočí se a spatří starého pohublého pána o holi, kterak se k ní blíží šouravým krokem.
„Vy mě znáte?“ zeptá se ho udiveně. Má na sobě bílou košili a šedé kalhoty. Úplně bílý knírek pod nosem a bílé vlasy. Na nose silné brýle. Když k ní konečně dojde, podává jí ruku: „Já jsem doktor Prostějovský.“
„Helena Smutná, těší mě…“
Helena pořád ničemu nerozumí. Kde se tu ten člověk jen vzal?
„Asi se divíte, kde jsem se tu asi vzal, viďte, slečno?! Nu, tamhle s ženou chodíme na hrob jejích rodičů!“ a ukáže na starší paní v květinových šatech, která cosi kutí u hrobu ob dvě řady vedle.
„Víte, až nedávno jsem objevil hrob Vaší matky a rozvzpomněl jsem se na ni!“
„Vy… Vy jste ji znal?“ Helena tam stojí se starým pánem, má pusou otevřenou dokořán a znovu ze sebe souká: „Vy jste znal mojí mámu?“
„Nechcete se projít, slečno? Maruško!“ zavolá pán. Žena vzhlédne a zamává na něj. „Maruško, sejdeme se pak u lavičky u brány!“
„Dobře, Mirku!“

Helena si sundá čepici. Hnědé vlasy sestříhané na mikádo už jsou pěkně propocené…
„Tak Vy jste znal mámu? A odkud?“ Pochopila, že tohle setkání se může poštěstit jen jednou za život. Procházeli širší uličkou jako staří známí. Helena z něj cítila klid, přijetí a důvěřovala mu.
„Víte, já toho o Vaší matce moc nevím… a moc Vám toho, Helenko, ani nepovím. Je to už dávno, co jsem ji znal.“
„Vy jste ji ošetřoval?“
„Ano, ke konci. Tehdy jsem byl primářem na ženském oddělení v nemocnici, kde Vaše matka…“
„Zemřela, jen to klidně řekněte.“
„Víte, je to citlivé téma… a člověk nikdy neví, jak se k němu druzí postaví.“
„A Vy jste tedy neznal moc dobře..“ povídá Helena zklamaně spíš pro sebe.
„Ne, jen zběžně. Bydlil jsem ale tehdy v místech, kde jste bydleli i Vy a, právě jsem si vzpomenul, Vás jsem, Helenko, viděl ještě jako miminko v kočárku!“
Cože? To snad není možné… „Opravdu?“
„Ano, náhodou jsem Vás s maminkou a bratrem potkal v nějakém obchodě, teď už nevím, jakém…“ dědeček se zastavil, aby se zamyslel.
„To máte jedno… a jak máma vypadala? Povídejte, prosím! Znám ji jen z pár fotek…“
„No… byla moc…“ pán se zadívá na Helenu, „No, byla Vám docela podobná.“
„Opravdu?“
„Měla stejné vlasy jako Vy, byla udělanější a myslím, že ten den, měla modré oči…“
Ten den? „Máma měla přeci hnědé oči,“ směje se Helena a v duchu si říká, že zřejmě skočila staříkovi na špek. Vždyť si nic nepamatuje a kdo ví, jestli znal mámu! Ale to by pak nemohl vědět, jak se jmenuji já…
„To ano, ale měla obarvené do modra. Vy, ženské, tomu říkáte stíny. Mě se totiž, Helenko, vždycky líbily ženy s hnědýma očima! Těch jsem si vždycky všímal…“ pán se trochu zasní. „Ale ne, abyste to na mě řekla Marii, ona je totiž modrooká!“
„No, hlavně, že si pamatujete, jaké oči má Vaše žena!“ rozesměje se Helena.
I starý pán se rozesmál a postavil se naproti ní. Stáli tam jako figuranti pro malíře, on, stařík a ona, mladá žena, uprostřed cesty, otočení k sobě. Za jejich siluetami se tyčil byzantský kostel s širokými kopulemi.
„Co jsem řekla tak legračního?“ pozvedne obočí.
Mluvíte přesně jako ona, Anna, takového vtípky říkala při jedné vizitě.“
Heleně nečekaně vstoupují slzy do očí. Takže máma měla stejně potrhlý smysl pro humor. Jako já. Takže v tomhle jsem po ní. Pán si všiml jejího zaražení a pravil: „Promiňte, nechtěl jsem Vás rozesmutnět. Co kdybychom si na chvíli odpočinuli?“

Na lavičce poblíž brány sedí nejdřív chvíli tiše. Helena neví, co říct, a tak kouká na hopkajícího kosa, který vyzobává ze země nějaké drobečky.
„Už by mělo pršet, alespoň by pak pil vodu z louží. Možná má žízeň.“ Po tváři jí stéká slza.
„Vy o ní opravdu nic nevíte?“ chce vědět se stařík.
„Vím jen hrozně málo. Táta o ní nikdy nemluvil. Asi je to pro něj bolestné.“ Pán zvedne ruku a opatrně ji položí na opěradlo lavičky tak, že to vypadalo, že ji objímá kolem krku.
„Možná jenom neví jak na to?“
„Anebo se o smrti prostě nemluví…“ ušklíbne se smutně Helena. Pak se ale hned rozesměje: „Že se nemluví o Bohu a o sexu, to ještě chápu, ale když se nemluví o smrti, pak se nemluví ani o životě, ne?“
Stařík se zamyslí. Neví, zda se má smát nebo plakat. Pak ale pochopí, že je se slečnou na stejné vlně.
„O Bohu se mluvit nesmělo, ale nakonec jsme se dočkali. Tak proč se ho prostě nezeptáte?“
„Nevím, pane doktore. Nějak jsme si zvykli nemluvit…“
„No, jestli chcete, můžeme spolu někdy toho Boha probrat. I o sexu bych mluvil, ale to by mi Maruška asi…“ mrkne jedním očkem, „Asi nedovolila.“ A pak tajemně zašeptá: „Víte, Helenko, my doma o sexu už jen mlčíme!“
Helena se uchechtne: „Tak jo. Platí!“

Část třetí – Naděje

Leží, nehybně, oči zavřené v milosrdném spánku.
Za ní tři průvodci černě odění.
Můžu?
Jen pojď, ale spěchej, my máme práci.

Spí a já vnímám jen téměř neznatelný dech.
Jsem tu, nemusíš se bát,
jsem tu, abych ti řekla,
že vím, jak moc to bolí.
Jsem tu, abych ti pohladila rány.
Jsem tu, abych tě chytla za ruce
a vyznala lásku.

Černí si vzdychnou.
My už toho slyšeli!
Vždyť víš, že je pozdě,
tak proč hrát to divadlo!

Protože, pánové,
smrt nechodí v neděli!
Smrt, ale, madam,
nezná kalendáře!

Co ona nestihla, nemůže dohnat.
Nebojte, jsme hodní,
úšklebky v tváři.
Je čas se rozloučit!

Sotva jsme se poznaly!
JE čas!

Děkuji za krátké setkání,
děkuji za tvoje slova,
děkuji za tvoje hledání.

Tak už!

Pustila ruku.

Odešla.

Pánové s úsměvem veselým zmizeli.

Sbohem.

Poslední setkání promění
zvony všech kostelů
v odbíjení srdcí
co žily tu
a znovu snad budou
žít.

Mezi palčivým odtloukáním
těch věží
zaslechla jsem jemné tiché cinknutí.
Právě teď
někde se rozezněl
nový
zvon.

Smutný úsměv usídlil se
v mojí tváři
a pomalu změnil se
v radostný.

Vítej!