Vesnička Jouzov, lemovaná mírnými kopci, se nacházela nedaleko rušné dálnice. Vedla do ní jen jedna silnice, ale i ta se za vesnicí ztratila v polích, protože byla, jak se říká, slepá.
Skoro každý obyvatel Jouzova vlastnil nějaké to pole u cesty. Také Pepa Vávra měl jedno hned u domu. Nebylo to však obyčejné pole s kukuřicí, ale spíše skladiště různého harampádí, nepořádku a starých nepojízdných strojů.
Kousek za vyhořelým kombajnem stálo ve vysoké trávě již roky zaparkované malé červené auto. Z původních čtyř pneumatik zůstala jen jedna, prázdná a děravá. Rozbitými okny foukal někdy čerstvý vítr a jindy se tu proháněli motýli. Z prorezlé podlahy se na několika místech drala tráva a z některých sedaček zbyla jen konstrukce.
Kluci z vesnice v něm v duchu procestovali celý svět a nikdo z nich netušil, že Červeňák, jak mu říkali, není jen kus děravého plechu.
Vždy, když okolní louky zahalila tma, Červeňák ožil a začal vzpomínat. Nad kapotou mu zářily hvězdy a tam, kde bývá čelní sklo, se míhaly jeho myšlenky jako v kině.
Vzpomínal, jak byl vystaven v prodejně nových vozů, kde s napětím čekal, kdo si ho koupí. Bude to ten vousatý pán s černou taškou? Nebo ta vážná paní s brýlemi? Jaký bude ten můj člověk? Snad hodný… přemýšlel Červeňák.
Jednoho dne přišel do obchodu pán v kostkovaném saku a křiklavě žluté kravatě. Byl to Pepa Vávra z Jouzova.
Několikrát si auto obešel. Jemně se dotknul jeho hladkého laku, sedl si do měkké sedačky za volant, a bylo rozhodnuto! „Pane!“ zvolal a pospíchal za prodejcem. „To auto si beru!“
Červeňák se začervenal pýchou, ale naštěstí to na něm nebylo vůbec vidět. Měl velikou radost, ta ale netrvala dlouho.
Cesta domů
Za týden ve středu stál Červeňák nablýskaný v předávací hale a čekal na svého nového majitele. Pepa Vávra naposledy zamával doklady na usměvavého prodejce a už se ocitli na silnici. Byla zrovna půlka července, kdy jsou silnice obvykle pěkně rozpálené. Červeňák se až leknul, když se mu v koloně jedna pneumatika doslova přilepila k vozovce. Já, já… já jsem snad zastavil v lepidle, nebo co to je? Pepa Vávra ale pořádně šlápnul na plyn, s autem to škublo a jelo se dál. Pepa si totiž jízdu novým vozem náramně užíval a když to šlo, jel na plné otáčky. Pobrukoval si obehranou písničku a představoval si svůj slavnostní příjezd do rodného Jouzova.
Cesta jim opravdu utekla, ještě poslední prudká zatáčka, kopec a vesnice Jouzov byla na dohled. Červeňákovi se z rychlé jízdy točila hlava. Pepa dojel až na náves, kde se otočil a smykem zabrzdil. Bohužel tam zrovna nikdo z místních nebyl, jen cizí pán u kapličky nechápavě kroutil hlavou a poděšené kachny se honem běžely schovat za plot. Toulavý pes Rex se divoce rozštěkal, a tak se Pepa Vávra raději vydal k domovu.
Červeňák byl celý roztřesený, takto si svou první jízdu opravdu nepředstavoval.
Pepa Vávra žil na rozlehlém statku sám a dvůr, kam vjeli s Červeňákem z kostrbaté vedlejší silničky, nebyl nijak hezký. Tak to je můj nový domov, rozhlížel se zvědavě a trochu zklamaně Červeňák a pak znavený prudkou jízdou usnul. Druhý den ráno, když se vydali na nákup do města, zaregistroval Červeňák poprvé pole vedle domu. V té době tam ještě moc harampádí nebylo, a tak si mohl hned všimnout, že u letité třešně stojí starý rezavý gazík. Takhle já nikdy nedopadnu, myslel si a ještě jednou se podíval na svého předchůdce, který se v deštivém dni neměl kam schovat.
Červeňák je nádherný!
Připomíná mi to pohádku o starém traktoru, který jsem vyprávěla svým klukům, když byli malí. Chtěli ji pořád dokola. Knížka se bude určitě líbit malým mužům! 🙂 Jana