Dárek k výročí (povídka o hledání smíru)

DSC00939

Toho dne skončil v práci o něco dřív.
Scházel Václavské náměstí a pozoroval lidi proudící v davech nahoru a dolů. Rád bych někdy zažil náměstí prázdné, pomyslil si. Na to, že je květen, je ale pořádná zima! V kapse se ozval mobil, vytáhl ho a přilo k uchu.
„Ahoj, Soňo… nemohl jsem, měl jsem toho moc. Dnes? Dnes bych mohl. Jak že? V sedm u tebe? Ne, to je moc brzo, předpokládám, že dorazím chvíli po osmé. Moc se těším, ahoj.“ To byla přítelkyně. Nebo družka?

Mobil opět odložil a z druhé kapsy džín vytáhl krabičku cigaret a jednu stiskl mezi rty. Pak si všiml výlohy zlatnictví a v souvislosti s chystanou oslavou třicátého výročí svatby si uvědomil, že ještě nekoupil manželce dárek. To už je to tak dlouho?
Postavil se před obchod a zamyslel se. Mám koupit Nadě nějaký prstýnek nebo řetízek? Co jí mám vlastně… chvíli hleděl na vystavené šperky. Nádherné pravé české granáty se červenaly v horní přihrádce. Pod nimi se blýskaly soupravy vyložené různými drahými kameny. Snažil se rozpomenout se na to, co má vlastně Naďa ráda. Pokud vím, tak nosí jen ten snubní prsten… pořád ho nosí… pohled se na minutku zatoulal mezi prsteny s velkými bílými brilianty o hodnotě několika desítek tisíců korun… Tak to snad ne! Náhle jeho zrak spočinul na vlastním odraze ve výloze. Hubený, s výraznými rysy, hnědé vlasy již trochu šednou, nosí je ulíznuté za velkýma ušima, orlí nos. Hluboké vrásky na čele, kolem úst a žilnatá ruka, která automaticky sahá po zapalovači. Sakra! Marně škrtá, stroječek nevydá ani plamínek. Šperk jí nekoupím, rozhodne se, otočí se a požádá o zapálení mladou prodavačku, která ve stánku již z dálky vonícím přepáleným tukem, prodává klobásy a bramboráky. Asi mě zase začíná žrát svědomí…
Schází dolů na metro a jeho pohled se opírá o okrouhlý záhonek jarních květin uprostřed Jungmanova náměstí. Muškáty, primulky a kdoví co. Sedá si na obrubník, aby si v klidu dokouřil. To bude zase přetvářka, řekne si. Co jí mám pořídit? Taky bych s tím už měl skončit. Ne se Soňou, s tou… s tou… cigaretou. Jenže nemůžu přestat. Zpod tmavých mraků na chvíli vykouklo slunce, zaplavilo jeho tváře a přinutilo ho zavřít oči. Pod víčky kmitala červená a bílá světýlka. Když je znovu pomalu otevřel, všimnul si okolo něj procházejícího duchovního. Hubeného, vysokého mladíka s ostrým nosem a modrýma očima a klukovsky sestříhanými vlasy. Odcházel vlevo. Co ty asi víš o ženách, napadlo ho. Dokouřil, típnul cigaretu o okraj obrubníku a pak vstal chystaje se odejít na metro, avšak jeho hlava se stále otáčela za knězem. Kam asi jde? Aha, někam… do dvora. Pavel zamrkal a rozhodl se, že se jím nebude zabývat a rozhodně si to namířil ke schodům do vestibulu. Co mi je do něj!

„Dáš si bramboráky nebo řízky?“ optá se ho toho večera manželka. Vzpomněl si na stánek a na přepálený olej, a tak se rozhodl: „Raději ty řízky, díky.
Naďa zvesela s hlasitým řinčení vytáhla ze skříňky talířky, do dvou nasypala mouku a strouhanku a do třetího rozklepla vejce.
„Jak ses měl?“ zeptala se rádoby zvědavě, avšak rituálně, automaticky, ostatně –  jako každý večer. Její mysl byla přespříliš zaměstnaná trojobalem a ve skutečnosti jí bylo i celkem jedno, jak se asi měl, a aniž by si uvědomovala vlastní hraný projev zájmu, dodala: „Volala Hanka, že s Pepou přijedou v sobotu už v jednu. Uvařím svíčkovou.“
Soňa byla hospodyňka jako ze škatulky. Jejím kreativním ateliérem se stala kuchyň. Věděla přesně, co se kam dává, a do puntíku dbala na to, co se má. K snídani čaj a chleba s pomazánkou, před hlavním jídlem obědním vždy jednoduchá polívka. Pekla každý pátek odpoledne. Kastroly patří do kastrolů, hrnky do hrnků, sklenice na víno ke sklenicím na víno. Každé úterý a pátek vytírá podlahu v celém bytě, v sobotu dopoledne se dělá velký úklid – luxuje se, utírá prach a žehlí. Když byly děti ještě malé, připravovala jim pečlivě svačinky do školy, psala s nimi úkoly a každou neděli večer jim myla vlásky a stříhala nehty. Na rituály byla Naďa expert, bohužel k nim patřila ta běžná otupělá otázka „Jak ses měl?“ bez nádechu skutečného zájmu, ze kterého by Pavel možná dovedl vyčíst lásku. Dokonce se jednu dobu domníval, že potom, co odejdou dcery z domu, se něco změní, že se třeba Naďa začne trochu zajímat i o něj, ale kdepak. Naďa jela ve starých kolejích a pořádcích a ještě jakoby se v nich utvrzovala. Vedle lampičky položené na jeho nočním stolku, na těsno postaveném k široké manželské posteli, čeká k přečtení a zamyšlení Goethe, Jung a Bible, na jejím několik ženských časopisů a pečlivě ořezaná tužka pro luštění Sudoku.
Pochutnal si. Co platno, řízky – ty ona umí! Sebrala mu špinavý talíř a jala se umýt nádobí. Už několikrát se jí ptal, zda nechce koupit myčku, ona však odmítla, řka: „To by ani nestálo zato!“ Poté, co tedy omyla talíře a skleničky a odložila je na odkapávač, podala Pavlovi balíček s čímsi barevným uvnitř.
„Koupila jsem dneska nové. Měli je ve slevě!“
Pavel otevřel igelit a rozpoznal nové… nové… utěrky. Balení po pěti kusech. Jednu rozevřel a nedůvěřivě si ji prohlédnul. Je gumová nebo se mi to jen zdá?
„Tuhle už vyhodím, stejně je už plná děr!“ oznámila Naďa a starou utěrku sundala z věšáčku a nemilosrdně ji mrskla do koše. Nu, dobrá. Pavel si připadal jako malý chlapec, když utíral talířky. Právě ve chvíli, kdy se první chystal uklidit do skříňky, ukázala na jeho spodní část Soňa prstem a pronesla zběžně: „Ještě tam máš pár kapek, utři to pořádně!“ Pavel otráveně utřel porcelánový povrch utěrkou, která vodu spíše odpuzovala než sála. Už aby začal ten seriál… pomyslel si.
Za pět minut osm se už Soňa spokojeně usazovala do křesla a zapínala televizi dálkovým ovládáním a Pavel v mysli hledal tu nejvěrohodnější výmluvu.
Nadechl se: „Naděnko?“ pronesl jakoby nic.
„Ano?“ Naďa zvedla hlavu právě, když v televize odvysílala rekapitulaci posledního dílu nekonečného seriálu z nemocničního prostředí. Jako zdravotní sestra milovala domácí pořádek, pečlivost, čistotu a nekonečné seriály z nemocničního prostředí.
„Jsem se dneska domluvil s klukama, že si skočíme na jedno…“
„Jasně, jen jdi.“ S přemáháním se na něho usmála.
„Tak ahoj!“ řekl on, oblékl si bundu, boty a zabouchl za sebou dveře.
A Naďa se konečně zakousla do řádně promaštěných česnekových brambůrek s majoránkou.

Políbila ho letmo na tvář a vroucně objala. Zatáhla závěsy a nalila zelený čaj.
„Dnes jsem potkala moc zajímavé lidi, představ si to…“ a vyprávěla mu o zákaznících dožadujících se dotisku Nové země. Tu knihu si oba dva oblíbili a snažili se jí řídit. Pavel se pokoušel s láskou vykonávat veškeré činnosti a žít tady a teď, ale šlo mu to opravdu jen stěží. A tak si alespoň s láskou sednul na postel a s láskou ji pohladil po hřbetu ruky. Políbil ji. Je tohle láska? Ani on sám to neví, je to takové „spříznění duší“. Ano, to byla jediná nálepka, kterou se odvážili jejich vztah poctít. Svěřil se jí, že neví, co koupit manželce k výročí.
Soňa jen pronesla, aniž by se urážela nebo se cítila ublíženě, protože on mluví o jeho ženě: „Tak já se podívám v obchodě, jestli tam nemáme něco, co by se jí mohlo líbit.“
Pak si sundala gumičku z vlasů a ony se rozprostřely po zádech. Vypadala jako Marjánka, Pavlova první láska. Byla o tři roky starší a nosila dlouhé, dlouhatánské copy s beruškami. Byla dvojčetem Petrušky a obě měly velké výtvarné nadání. Pavel nemohl zapomenout na onu památečnou hodinu výtvarné výchovy, kdy si soudružka učitelka posadila dívky do zadních lavic a dala jim za úkol namalovat temperami červené jablko. Nenápadně po Marijánce pokukoval. Rozeznal jednu od druhé i přesto, že byly jednovaječné. Marijánka totiž měla na nosíku roztomilou pihu. I Soňa má jednu roztomilou pihu, na levém spánku… A dlouhé nazrzlé vlasy. A hlavně čte Hovory s Bohem a zajímá se o životní filozofii – stejně jako on. Stačí pár vět prohozených na začátku a pak následuje něžné krátké milování. Už nejsou dávno dětmi, ale tahle setkání voní po temperách a jablkách namalovaných na tvrdé čtvrtce. A jinak rutinní život se stává snesitelnějším, chutnějším, bohatším a Pavel v noci odjíždí domů nabitý energií a uspokojenou touhou po hledání smyslu života. To mu Bůh poslal přítelkyni proto, aby ho zkoušel nebo za odměnu?, ptá se, trochu dětinsky, trochu filozoficky. Avšak, proč neochutnávat z lahodných plodů života, když čas tak rychle běží, jak jednou řekl Goethe, nebo to nebyl on? Pousmál se cestou domů v nočním autobuse, když ucítil příšerný zápach. Otočil se. Na zadních sedadlech chrápe rozložitý bezdomovec. Vyhlédl ven oknem na spící město. Co jen na tom záleží…

Druhý den odpoledne opět scházel Václavské náměstí. Opět hleděl do výlohy a opět odmítl lákavou nabídku nákupu prstenu či náušnic. Možná je koupí Soně, jednou. Jednou jí určitě koupí malý zlatý prstýnek. Možná, že jednou sebere odvahu a rozvede se s Naďou… avšak… co by asi dělala sama? Proč je život tak složitý? Znovu si sednul na obrubník na Jungmanově náměstí a chystal si zapálit. Jenže – pak pohlédl do dvora. Tam je kostel, ne? Jednou jsem tam snad byl… Vstal a šel se tam podívat. Ano, je tam. Vysoké průčelí kostela pany Marie Sněžné. Taková schovaná velká budova a ticho, boží klid, jen pár holubů oklovává dlažební kostky vedle něj. Možná až zestárnou, bude jím drobit kousky tvrdých rohlíků… jenže vedle koho si sedne na lavičku? Vedle Soni nebo Nadi? Z kostela vyšla skupinka rusky mluvících turistů s průvodkyní a on se konečně rozhodl, že se podívá dovnitř. Nekonečně působící vzdušný prostor a stěny poseté sochami, obrazy svatých a zlatým zdobením. Vitrážová okna se snad pokouší dotknout nebe. Ticho. Zase – boží klid. V předu sedí jeptiška a něco šeptá, asi modlitbu. Pomalu popošel do chodby mezi lavicemi a porozhlédl se okolo. Tak, Bože, proč? Je to spravedlivé, je to fér? Opatrně se s lehkým vrznutím usadil do jedné z lavic a zavřel oči. Teď se musí soustředit na přítomnost, zkusí chvíli meditovat, je jen tady a teď a je mu dobře. Myšlenky se řadily jedna za druhou jako když děti vzorně s tácky a příbory čekají na výdej obědů ve školní jídelně. A on má to štěstí, že stojí právě za Marjánkou… Netíží mě špatné svědomí… špatné svědomí z lásky. Může mít člověk špatné svědomí proto, že miluje? Něco v něm škubnulo a přimělo ho otevřít oči. Lavice zaskřípěla a vedle něj se posadil kněz. Ten hubený, co ho potkal včera. Na sobě měl tmavě hnědou sutanu a okolo pasu provázek.
„Máme to tu pěkné, viďte, pane,“ řekl mladík.
„Ano. Líbí se mi tu.“
Najednou se mu z očí spustil pláč a brada se rozklepala. Položil hlavu do dlaní.
„Příteli, nebojte se a povězte mi, co Vás trápí,“ pošeptal kněz a hleděl přitom dopředu, k oltáři.
„Nevím… nevím…“ zavzlykal Pavel, „Nevím, jak jim to říct.“
„Co chcete komu říct?“ optal se kněz zvědavě.
„Dcerám, jak…“
„Tak to zkuste říct mě nebo Bohu,“ usmál se kněz a podíval se Pavelovi do očí, „Bůh je milostivý a odpustí i ten nejtěžší hřích. Copak tě trápí, synu?“ zeptal se Pavla a jemu se zachtělo smát. „Synu“ mu říká někdo, kdo by mohl být jeho synem. Ale… teď… copak na tom záleží?
„Jsem nevěrný své ženě… už léta. Nechci a nejde o… o to…“
„Ano, nevěra je hřích, synu.“
„Ale Vy tomu asi správně nerozumíte, nejde jen o to. Je mi s ní dobře. Jsem s ní šťastný.“
Mladík se zamyslel a znovu upřel pohled k oltáři. Na to nebyl připraven. Těšil se, že tomu zhroucenému muži podá pomocnou ruku, ale teď…
„Pak je to láska?“
„Je to víc,“ Pavel si hřbetem ruky otřel slzy a znovu se smutně rozesmál. Potřeboval by kapesník… „Je to víc než láska – tak, jak jsem ji dosud znal. Schůzky s ní jsou jako… jako… jako když Vy se chodíte pomodlit.“
„Opravdu?“ mladíkův hlas najednou zněl civilněji. Možná si říkal – že by někdo rozuměl blaženosti, jež já zažívám při motlitbách?
„A proč jste od ženy neodešel?“
„Mám svou rodinu rád… Víte, nikdy jsem nechtěl být své ženě nevěrný a ta druhá… ona… není milenka. Tedy… ano, je, ale je to hlavně přítelkyně. Myslím si, že to manželce musí být jasné, ale nevím, trápí mě…“
„Co?“ zeptal se kněz zvědavě.
„Jak to říct dcerám. Nevím, mám strach, že taková lež, taková lež, co trvá už tolik let… že se jim úplně změní pohled na rodinu, že budou pak svým mužům také nevěrné a budou to považovat za normální…“
„A Vy? Považujete svou nevěru za normální?“
Teď se zamyslel Pavel. „Ne, ale ona je něco jako světlo… nebo ne světlo… ona je jako když… víte, já před ní nemusím nic skrývat, nemusím si na nic hrát, mohu být sám sebou. A to…“ trošku zavzlykal, „To je pro mě v dnešním světě moc cenné. Je pro mě vzácná.“

„Ale přitom jste otec…“ řekl kněz jakoby za něj.
„Ano.“
A pak mladý kněz řekl něco, co odporovalo všemu, co se dosud o životě naučil: „Ale to přeci nic nemění na tom, že jste otec.“
Pavel pohleděl směrem k oltáři. Ke stolu s bílým ubrusem, na něm se blyštěl svícen.

„Milujete svoje děti?“
„Ano.“
„Milujete svoji ženu?“
„Ano, svým způsobem.“
„Zneužíváte ji proto, že chodíte i s jinou?“
„Ne, myslím, že ne. Všechno bych pro ní byl udělal, ale cítím, že jsme každý trochu jinde. Čím víc se snažím se jí nějak přizpůsobit, tím víc se cítím jako oběť a obětovat se mi připadá hloupé. Byl bych velmi nerad, aby se právě toto moje dcery ode mě naučily. Snažím se jen o to, abych jí neublížil.“
„A tu druhou – zneužíváte ji nebo milujete?“
„Miluji ji. Respektujeme se navzájem, respektujeme naše rodiny.“
Podívali se na sebe. Kněz vstal a podal Pavlovi ruku.
„Bůh je láska. Člověk soudí, Bůh nikoliv. Půjdu se za Vás pomodlit. Až přijde správná chvíle a Vy budete muset vysvětlit svým dětem, co je to láska, řekněte jim to, co jste řekl právě mě. Jsem rád, že jsem Vás poznal,“ řekl mladík a udělal křížek.
„S Pánem Bohem!“
Kněz se posadil do přední lavice a spojil ruce k motlitbě.
Ještě dlouho tam Pavel seděl. Pozoroval čáry slunečních paprsků vedoucí skrz ta vysoká okna a proudící k nám, smrtelníkům, na zem. Pak vstal a naznačil, pravda, trošku neohrabaně, křížek, v duchu poděkoval a odešel ven na světlo boží s láskou provázející kroky každého z nás. I těch, kteří milují druhé. Hlavně těch.

„Můžu Vám nějak pomoct?“ zeptala se mladá prodavačka v červené mikině Pavla, který si právě vybíral vhodné přání.
„Já… vlastně nevím. Chtěl jsem koupit gratulaci k výročí svatby.“
„Aha,“ ukázala na několik přáníček. Jenže nebylo to ono. Samá srdíčka a květiny. Na to se Pavel necítil. Pak ale zčistajasna objevil jedno, na kterém byla předtištěná tabulka s číslicemi.
„To je vtipné, viďte!“
„Ano! Víte, moje žena pořád luští Sudoku!“
„Tak to…“ prodavačka se zamyslela, „tak to… jestli ráda luští… máme tu jednu novinku, která by se Vám mohla hodit! Gumovací propisky!“
„Co prosím?“
„Pojďte,“ slečna ho odvedla k pokladně a ukázala na stojánky s barevnými pery.
Pavlovi se líbily a tak koupil jednu hnědou. Jak originální dárek! Když platil a slečna mu vracela drobné, zeptala se ještě zvědavě: „A kolikáté že už slavíte výročí, smím-li se zeptat?“
„Ále, třicáté…“
Slečna se znovu zamyslela: „No, tak to už musíte vědět, co je to přátelství!“
Pavel se na sekundu zarazil. Chtěl něco říct, ale nedokázal se vyžvejknout. Prodavačka mu podala nákup a špitla: „Budete-li potřebovat, máme tu i náhradní náplně. Červené, růžové, fialové, zelené, světle a tmavě modré. Jo a taky černé a hnědé. A za rohem je balící služba.“
„Co… co…“ Pavel se nadechl a chtěl něco… jenže to už slečna odebírala od dalšího zákazníka penál a školní tašku.
„Nashledanou a přijďte zas!“
„Nashledanou…“ řekl spíš pro sebe.

Vyšel ven před Kotvu. Nechal za sebou zavřít automatické prosklené dveře a zíral do prázdna. Tedy, spíš do náměstí plného lidí a na projíždějící tramvaj, která právě hlučně zacinkala. Musel si ještě na chvíli sednout na lavičku, aby konečně vydechl. Rukou zašátral v kapse a vytáhl mobil. Psala Naďa: „Koupila jsem nové utěrky, tamty vůbec nesály. Kup ještě cestou domů dvě veky na chlebíčky. N.“
A druhá od Soni: „Mám tu super knihu Sudoku na každý den. Napadlo mě, nehodila by se pro tvou ženu jako dárek k výročí?“
Co mám odpovědět?
Pak vytáhnul z kapsy krabičku cigaret a vylovil jednu. Stisknul ji mezi rty. Vyndal nový zapalovač a zapálil si. Tahle asi bude poslední, napadlo ho. Rozkašlal se. Ale ne. Cigaretu típnul a i s poloplnou krabičkou ji vyhodil do nejbližšího koše. Vstal a ještě chvíli se procházel náměstím oslněn sluncem. Prociťoval nádherný klid rozkvétající v srdci způsobený přijetím a porozuměním druhých lidí. Špatné svědomí se rozplývá a dává prostor lásce.
„Pro tu knihu se stavím. Díky, že sis vzpomněla. P.“

Příspěvek byl publikován | Rubrika: Sobotní poCitování | Štítky: | Autor: .

Autor: Alena Nezbedova

Alanée je tvůrčí experimentátorka umění všeho druhu. Čerpá z osobních prožitků i ze situací všedního dne, avšak největší inspirací je jí přátelství, láska, příroda a lidská duše. Jejími prostředky jsou slova spojená do veršů i próz, objektiv fotoaparátu a výtvarná tvorba počínaje pastelkami, konče olejovými barvami. Pravidelně vystupuje v pražských literárních pořadech jako Otevírání, Poezie na Petříně, podílela na společných sbírkách Almanach 2012 a Pomalé krajiny (vydalo nakladatelství Otevření). V praktickém životě se věnuje především rodině a práci s postiženými dětmi. www.alanee.cz

2 komentáře u „Dárek k výročí (povídka o hledání smíru)

Napsat komentář