NADĚJE
Kdysi
královnou krásy
barví si šedé vlasy
z okna se smutně kouká
ukolébavku brouká.
Kdysi
mohla i létat
křičet, tancovat, vzkvétat
teď ukolébána nudou
čeká na mízu druhou.
V kruhu vlastního zmatku
hledá ke klidu zkratku
alkohol rány tlumí
každý dělá, co umí.
Vratká je života kánoj
ztratila už svůj závoj
nevěstin, matčin, vlastní
jen tu a tam se zasní.
Že zase tančí nahá
že je někomu drahá
že na cit není skoupá
a že se ráda houpá.
Že chodí ranní rosou
a seká trávu kosou
že sbírá lesní jahody
máčí si dlaně do vody
pak u rybníka leží
kouká, jak mraky běží.
Když probudí se náhle
zjistí, že vzadu v hlavě
ulpěla stopa
naděje.