Co píše Bůh

Cože? Bůh že píše?
O čem, pověz!

V paprscích slunce o tom, jak hřeje láska srdce.
V dešti o daru pláče, o čistotě i o utrpení,
ve větru o dechu i rychlosti, co ničí.
V květinách o kráse a pomíjivosti.
Ve stromech o růstu a domově.
V kamenech o stálosti a pevných rozhodnutích.

Nauč mě prosím číst.
Jen čti sám!

Co je tady napsáno?

Na tvém těle píše vrásky,
to abys věděl, že čas běží a uměl včas napravovat svoje chyby.
Do nemocích vpisuje poznámky,
zastav se a přemýšlej nad tím, co změnit máš.
Do očí napsal vše, dal jim knihu s jménem Čas
s podtitulem Duše.
A z ní čtu písmem zlatým
další vzkaz.

Jaký?
Hledej, co tě šťastným dělá,
hledej a přitom mysli na ostatní,
nemysli jen na své,
ale i na celý svět
neb malý člověk jen zdá se.

Člověk je veliký a Bůh si listuje v sepsaném díle.
Připsal mu dary, překrásné dary,
užívej jich pro dobro všech,
zapsal Bůh do poznámek,
malým písmem pod čarou.

Skoro bys nenašel tento vzkaz,
ale je důležitý, moc důležitý.
A tak čti ho znovu, zas a zas.

Jaký je Bůh?

Jaké jsou jeho vlastnosti?

Jen ty, které mu sama přisoudíš. Protože Bůh i ty sama jsi.
Malá částečka všeho žijící mezi Bohy.

Má Bůh dlouhý nos i vous?
Má pleš či husté vlasy?
Hrbí se, jak je starý asi?

Je stár jak věčnost sama.
Není člověk, je vše. Je kočka, myš,
kůň i zajíc,
Slunce, půda, řeka,
vážka,
Bůh je v mracích, smíchu,
v Múzách, v tichu,
Bůh je s námi právě teď.

Tak co tedy dělá celý věk?
Možná tě právě pozoruje,
Miluje tě, děvče.
Mě?

Jak by mě mohl milovat,
Jsem strašná, mě nemá nikdo rád.
A Bůh přece.
Láska bez podmínek
je darem Boha,
nikoliv člověka.

Tak mě tedy nikdo nikdy nebude mít vážně rád?
I v tobě Bůh se skrývá
zkus sama sebe milovat.
Nestav si podmínky k lásce
Bůh skrytý v srdci rozproudí ti krev,
nikdy není pozdě rozehřát se.
Nech duši zaznít bez prodlev.

Už zpívá, slyšíš?
Našla ladné melodie.
Verš k verši, rým k rýmu,
slova v básni přidala.
Z lásky postavila knihu.
To dílo tvoje?

Kde že? Ale ne!
To Bůh mi poslal Múzy,
ty vetkaly rým i verš,
Já jsem jen člověk,
malý, svůj,
co láskou projevit se chtěl.

Pan Božský

Tak a je to.
Kéž směla bych vrátit čas.
Pro jednou ještě na chvíli tě vidět, slyšet…
Došla mi slova.
Na zemi leží střepiny, střípky průsvitné, chci projít a zamést je.
Sbírám ty kousky. Au! Jeden vryl se mi do kůže. Bolí.
Sbírám je pomalu a na lopatku je pokládám.
Mám z nich něco vyrobit? Zrcadlo sebepoznání?
Ach, ano, věru, láska…
Stokrát snad řekla jsem Miluji tě.
Stokrát chtěla jsem se dotknout tvojí tváře.
Stokrát chtěla jsem tě potkat.
Stokrát…
Omyl, nechci tě získat.
A nechci toužit víc… jsem ze všeho příliš unavená.
Ze střípků mohla bych poskládat obraz.
Ta žena, co nebylo jí pomoci, to jsem byla já.
Tak.
Teď udělám svůj oblíbený rituál.
Vezmu fotografie, vložím je do alba a to pak zastrčím do krabice vzpomínek.
Ale… nemám nic.
Chybí mi důkazy.
Dobrá, tak básně, uzavřu v šanonu, dám je až tam…
… ale ne, to přeci neudělám.
Básním jsem dala život a ty básně prosí – my chceme žít.
Tak žijte si.
Piš dál!
Proč? Nikoho za vámi nevidím.
Jsem blázen, bláhový pitomec, ztřeštěnec, naivka, popleta. Prázdná náruč.
Zamilovaný poeta.
Múzu jsem si vytvořila, stvořila jsem ideál. Ale nechci ho.
Ideál nemůžu vidět, nemůžu se ho dotknout a dokonce ho nikdy neuslyším.
Nebuď smutná. Tu objeví se On.
Stydím se. Bolí mě to přiznání.
Chci omluvit se všem mužům, jejichž podobu jsem zasadila do ideálního rámu.
Mrzí mě to, víš?
Můžu tu s tebou zůstat, praví pan tajemný. Navždy ti nablízku chci být.
Pak musíš být Bůh a né Múza.
Objal mě.
Cítím jeho paže, příjemný teplý úkryt.
Schovala jsem svou hlavu na jeho hruď.
Pan Božský, ideál. Ideální je však jenom Bůh.
Políbil mi vlasy.

Usmál se a tiše pravil,

Pak miluješ Boha, moje maličká.