„Ráz dva, ráz dva“ komentuje moje rázné kroky dědeček, který si to rázuje podél kbelského parčíku. „Kam to bude?“ Já, oblečená v elasťácích po kolena, šedém tričku, s malou kapsičkou s klíči a mobilem v ruce odpovídám: „Ále, už nikam. Dostala jsem nápad a tak ho rázuju uskutečnit. Běhat půjdu až ve čtyřicetistupňových vedrech!“ Babička, která dědečka doprovází, reaguje: „To se vám ty tuky budou spalovat, co?“ otočí se, prohlédne mě a dědeček poznamená: „Nemá co spalovat!“ A já na to: „Běhání je pro kondičku a navíc dělá krásný nohy!“ „A škodí kloubům…“ poznamenává babička.
Namísto běhání jsem se totiž rozhodla, že napíšu životní reportáž o mě a dědovi.

Proč právě teď o dědovi?
Protože se často zmiňuji o tom, že jsem začala psát díky němu. A hlavně proto, že jsem právě teď dočetla jeho vzpomínkovou knihu. Jmenuje se Kaleidoskop mého století a má křest až na podzim. Děda mi však jeden čerstvý výtisk dal a dokonce mi nadiktoval věnování „Mojí milované vnučce“ a já mu pak podstrčila propisku a ruku umístila do prázdného místa pod tou větou. A děda se podepsal. Kdyby byl děda o pouho pouhých padesát osm let mladší, případně já o pouho pouhých padesát osm let starší, nejspíš bych ho babičce Irče nemilosrdně přebrala…

Ty a ti tvoji dědečkové…
To jednou poznamenal táta. Mám zvláštní vztah k dědečkům. Nějakou dobu jsem měla možnost nechat se výtvarně vést panem Dimitrijem Kadrnožkou, malířem a scénografem, v jeho krásném podkrovním ateliéru poblíž Prašné brány. Je stejně starý jako děda. A kromě společné práce – tj. malování, jsem s ním často mluvívala o životě. Pak jsem poznala Václava Jakubce, opět stejně starého pána, který mě učil francouzštinu, o jejímž „umění“ jsem vždycky snila. Bydlel ve starém bytě ve Skořepce a já za ním docházela po dva roky. I on byl neuvěřitelně vitální (v té době mu bylo tuším 80), pozitivní mimo jiné studoval Bibli, obdivoval Steinera a fandil eurytmii… teď si vzpomínám… velký zlom jeho zdravotního stavu nastal v době, kdy ztrácel zrak. Nemohl číst, nemohl překládat a ani učit mladé lidi, kteří za ním docházeli a on se tak udržoval v dobré mentální kondici. Několikrát jsem tehdy za ním jela a předčítala jsem mu… koho jiného než Fulghuma. Václav už nežije a já často vzpomínám na to co mi jednou řekl: „Alenko, nejdůležitější v životě jsou tři věci: láska, pravda a krása“. Je to jako konce trojúhelníku… vzájemně se doplňují… krásu vidíte jen tehdy, dokážete-li milovat – a to je pravda, ne?

Kaleidoskop mého století
Když se mě někdo zeptá, co dělá nebo dělal děda, řeknu, že byl novinářem a zabýval se českoněmeckými vztahy. Na jmenovanou knihu jsem čekala několik posledních let. Když jsem ji dočetla, uvědomila jsem si, jak cenná ta kniha je – kromě toho, že jde o osobní zprávu o průběhu jednoho života, je skutečně jakýmsi mozaikovým odrazem toho, co se ve dvacátém století událo.

Krátce tedy o dědovi
Bedřich Utitzse narodil v roce 1921 ve Vídni (dnes mu je tedy již 93 let). V osmi letech se s rodiči a mladším bratrem Gertim přestěhoval do Prahy. Začátkem druhé světové emigroval spolu s dalšími Židy do Izraele (v knize to popisuje jako velké dobrodružství) a poté byl činným v zahraničním odboji – bojoval u Tobruku a u Dunkerque, koncem války byl i zajat. Po návratu do Československa až do roku 1968 pracoval coby novinář všude možné, naposledy v Českém rozhlase. Aktivně se podílel na Pražském jaru, přičemž toto období považuje za jedno z nejhezčích ve svém životě. Nakonec ale i s Irčou a Pavlem (babička a strýček J) emigroval – odjel do Bonnu a později do Kolína nad Rýnem. Tam spoluzaložil a vedl exilové nakladatelství Index. Až v devadesátých letech se vrátil zpět do Prahy.
To píšu jen v kostce a pro představu (krom toho, o jeho životě si můžete přečíst právě v této knize a mě připadá hanebné, abych vás nevědomky ochudila o zážitek z četby).

Tak tohle je tvůj dědeček
Píše se rok 1985, tuším, že je březen, a já chodím do první Á. To osudné, dodnes se domnívám, že páteční odpoledne se vracím domů s tíživým svědomím – o velké přestávce jsem se totiž zapojila ke spolužákům do hry „na mašinku“. Stejně jako ostatní provinilci i mě jinak hodná soudružka učitelka udělila trestné vyznamená – razítko „černý puntík“ do notýsku. Což mi připomíná, že během výjezdu za hranice v osmašedesátem děda zase pašoval na zadním sedadle auta tzv. Černou knihu, což bylo…. Ale ne, to si prosím přečtěte sami… Já se tedy bávala, že doma dostanu vynadáno. K mému překvapení jsem ale dostala jen zhruba následující pokyn: „Sbal si nějaké hračky, večer odjíždíme“. A bylo to. Trauma z puntíku se nekonalo, stejně dědovo auto díky šťastné náhodě neprošlo prohlídkou… Do papírového kufříku jsem si sbalila pár hraček a nasedla spolu s bráchou, strejdou a našima do naší světle zelené škodovky a vydala se na noční jízdu. Netušila jsem, kam že to vlastně jedeme a ani proč tam jedeme. Druhý den ráno nás v pěkném luxusním hotelu s proskleným výtahem, který mě v té dětské vzpomínce utkvěl v paměti, přivítal starší vousatý pán s velkým nosem, oblečený v košili a vestičce, s fajfkou v puse a mě maminka sdělila: „Tak tohle je tvůj dědeček.“ Já do té doby netušila, že mám někde nějakého dalšího dědu… Tehdy to bylo poprvé, co se máma s dědou shledala po 17 letech. Tehdy totiž bylo možné, abychom se setkávali s emigranty v Maďarsku (pro vysvětlení: táta se seznámil s maminkou, když mi byly asi dva roky, moje biologická máma zemřela rok předtím, takže rodina ze strany nové mámy není moje pokrevní). V sedmi letech jsem neměla žádné tušení o politických událostech a vítala jsem prvomájové průvody, mávátka, povinné malůvky cyklistického závodu míru a pěkně rudé vlaječky s hvězdičkou a čímsi nepodstatným. Samozřejmě absolvovala šátkování a stala se tak řádnou pionýrkou. Ve třetí třídě jsme jednou nakreslila tužkou do sešitu zeměpisu poměrně věrohodnou podobiznu prezidenta Husáka a táta mi poručil, abych to vygumovala. Připadalo mi to divné… vždyť se mi docela povedl! Teď vím, že nechtěl budit pozornost soudružky…
Od dědy jsem tehdy v Budapešti na přivítanou dostala prvního opravdického mončičáka a brácha první opravdickou kalkulačku.

Balaton
A tak jsme se začali každé léto o prázdninách sjíždět s dědou Bedřichem, babičkou Irčou a strejdou Pavlem v pronajaté vilce v městečku Čopak, který leží hned u břehu Balatonu. Pokaždé nám přivezl krásné dárky – super modelínu, čokolády Sports a gumové Haribo medvídky, Nutelu a mátové žvýkačky. Jedno léto půjčoval bráchovi svůj elektronický psací stroj a on na něm psal, jak si živě pamatuji, parodii na pohádku O šípkové Růžence – princezna se píchla o zrezivělý hřebík. Vzpomněla jsem si na to, protože jsem před pár dny komponovala spíše cimrmanovskou hru O Karkulce Červené. Ta setkávání měly příchuť lehkého tenisu, házení míče o zídku vily, čtení Čtyřlístku, koupání se a potápění v Balatónu tak dlouho, až jsem byla celá modrá, jednodílné plavky spadající mi až pod prsa, první šikovné věty vyřčené německy, díky nimž jsem si byla schopná si nakoupit to nejpotřebnější, tedy „Bitte ein… Eis, langoš, hamburger, vafl, fogoš (maďarská ryba v těstíčku, mňam). Prodejci v občerstveních se často domnívali, že jsem Němka a tak se se mnou pouštěli do řeči. Všechno jim odkývala. Děda mi tehdy řekl: „Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem“. To mě velmi zaujalo a zatoužila jsem umět co nejvíc jazyků…

Střevíčky
V jednom obchoďáku v Gjoru, kam jsme přijeli na výlet, se na mě smutně usmívaly krásné růžové střevíčky a já se smutně usmívala na ně. Maminka pronesla: „Nemůžeš mít všechno“. Po návratu do vily jsem dostala nečekaně hysterický záchvat, ne-li srdeční infarkt – tak moc jsem po nich toužila! To víte – byla jsem ještě mladá, no… mohlo mi být tak devět, možná deset… a navíc šlo o lásku na první pohled… Děda se nade mnou slitoval a zřejmě pod nějakou podmínkou, jakože budu hodná nebo něco takového, se se mnou vrátil do města a střevíčky mi koupil. Jako naschvál jsme vybrali nesourodý pár – jedna bota byla menší a tlačila mě. Ale šťastná jsem byla jako bleška!

Po sametce
Bylo mi jedenáct a cítila jsem se podvedená… proč mi nikdo nic neřekl? Dnes to chápu – patrně z opatrnosti. Rudé vlaječky s hvězdičkou a čímsi nepodstatným vystřídaly trikolorky a vysmáté nápisy OF. Nekonečná vysílání demonstrací v televizi a ulejvárna v hodinách ruštiny v šesté Á. A tak jsem se začala pohroužet do tajů jazyka anglického (votkalrisdflavr?), kterou nás vyučovala moc hodná paní učitelka ruštinářka, jež se anglicky učila zároveň s námi. Dodnes jsem ji vděčná za to, že mě nenapráskala za vypomáhání krádeže třešní ze stromu na školních pozemcích. Ač bylo od teď všechno krásné sametové, my, žáci šesté až deváté Á, nejraději v hudební výchově zpívali Partyzánskou a recitovali Vot Tamára pasmatriť i igrůšky nataviť, což bylo to jediné, co mi po téměř dvou letech výuky ruštiny v hlavě zůstalo.
V mých dvanácti jsme poprvé vyjeli na týden za dědou a babičkou do Kolína nad Rýnem. Bydleli v nádherné bytě s velkou terasou hned nad krásnou řekou, po níž každou chvíli proplouvaly hlasitě houkající parníky. Poprvé jsem se setkala s famózním Dómem a neméně nezapomenutelným muzeem čokolády a bleším trhem. A přivezla si první dvojče – kazeťák, na kterém jsem nahrávala Sandřinu Hírošímu, Madoninu Lajeprejr, Depešáky a Njůkidsonddblok a jejich Stepbajstep. No, však si možná pamatujete…

Němčina, boty a Hermína
I když jsem se dva roky učila angličtinu, po přihlášení na střední školu jsem byla přidělena do skupinky studentů, kteří budou jako hlavní jazyk studovat němčinu. Tehdy jsem si řekla, že proč ne, kolik jazyků umíš… a hlavně máš část rodiny v Německu, mohlo by se o tedy hodit. Dvakrát jsem strávila prázdninový měsíc u strejdových známých v Kolíně, přičemž jsem se nejen v němčině zdokonalovala, ale mohla se tam vídat i s dědou a Irčou.
Jedno léto se mnou děda sháněl lodičky, to proto, že mám velikost bot moc malou a většina bot mi padá z nohy. Tehdy jsme prochodili snad celý Kolín, než jsme našli italskou obuv a boty mi konečně sedly (vyhodila jsem je až před rokem!).
Z němčiny jsem nakonec maturovala a maturitní slohovou práci na svoje téma – úvaha o životních setkáních – tedy „Moje první setkání s dědou“.
Na oslavě dědových 75. narozenin jsem chtěla poznat jeho dlouholetou kamarádku Hermínu Frankovou – spisovatelku, jejíž Ohnivé ženy a Minervistku jsem četla. U baru v restauraci, kde se oslava konala, se mě zeptala: „Alenko, ty máš nějaké spisovatelské ambice?“ Tehdy jsem netušila, že někdy napíšu dobrovolně něco víc než zápisky do sešitů, prázdninových dopisů kamarádkám a milostné korespondence. A tak jsem jen odpověděla, že jsem si jen přála ji poznat.

Irča
Irča, moje babička, které se ovšem nikdy neřeklo jinak než „Irča“, profesí lékárnice, byla vždycky dáma s velkým Dé. Myslím, že mě učila tomu, abych byla na sebe jako ženu hrdá, tomu, že zaujímám jisté postavení ve společnosti a že muži se mi mají tak říkajíc klanět. Pravda, někdy to přeháněla… vzpomněla jsem si na jeden výlet v Jičíně, kde nám ztropila „dámskou“ ostudu. Jako silná kuřačka si stěžovala na to, že nejsou v kavárně popelníky, sebevědomě si zapálila a odklepávala do vázy s umělou kytkou… ale teď mi hrozně chybí… Četla detektivky, sledovala televizní soutěže, sbírala slony pro štěstí a u ní jsem poprvé ochutnala brokolicovou polévku se smetanou a sýrem. Obě jsme se jednou shodly na tom, že nejkrásnější kytky na světě jsou čajové růže.

Hvězda
To bylo asi před deseti lety. Gerti, dědův mladší bratr, který po vylodění po emigraci začátkem války v Izraeli zakořenil, založil tam svou rodinu a po sametce přijížděl do Prahy jen na návštěvu, nedávno zemřel. Já tou dobou pracovala v reklamní agentuře, kde jsem měla na starosti tiskovou produkci. Běžně jsem nepřišla do styku s klientem, ale protože šéf neuměl anglicky, požádal mě o tlumočení obchodního jednání s jedním pánem z Izraeli, pro nějž jsme měli připravovat internetový obchod. Už nevím, jak se jmenoval, ale když jsem se dozvěděla, že je z Haify, svěřila jsem mu, že tam mám příbuzné. On se nabídl, že jim rád přiveze, budu-li chtít, nějaký dárek. Dohodla jsem se s maminkou a ona koupila zlatý přívěšek ve tvaru Davidovy hvězdy posetý pravými českými granáty. Dala jsem to tomu člověku i s dopisem a adresou a on vše doručil do rukou Gertiho ženy.

Životní přátelé
Až dosud, kdy píšu tyhle vzpomínky, je mi děda tak trochu vzdálený… je to zajímavý přátelský pán, uznávaný novinář a poklidný kuřák dýmek. Intelektuál a zkrátka ten fousatý kamarád, který hrou osudu se stal členem mojí rodiny a jehož zavolání jsem bezpečně poznala podle tónu hlasu maminky, která zvedala sluchátko (cvrlikala). Vážila jsem si každých společně strávených chvil, které byly omezeny na rodinná setkání, kávu a dýmku, ale též shánění bot malých velikostí. A to říkám i přesto, že jsem v Kolíně tehdy několikrát byla, protože to teď tak vnímám.
Veliký obrat nastal před necelými třemi lety – staly se dvě životní události.
Tak, za prvé jsem v jednu chvíli sbalila raneček a vydala se na cestu kolem světa. Trochu přeháním, ale udělala jsem něco, co jsem měla udělat kdysi dávno, když jsem ještě neměla svojí rodinu. Dala jsem si dva roky sebepoznávacích prázdnin a zkoumání světa okolo – zřejmě jsem tím doháněla všechno, co mi ušlo v dětství, a prožívala pubertu, na kterou si vůbec nepamatuji. Tehdy jsem se o tom samozřejmě svěřila dědovi, snažil se mi porozumět a dal mi najevo, že mě má rád takovou, jaká jsem. Nesoudil, nehodnotil, přijal fakta a zřejmě si v duchu přál, abych se jednou vzpamatovala. Na druhou stranu mi v některých kouscích bezvýhradně fandil – jako v psaní, v cestě do Paříže a do Vídně. Ale to se stalo až v běhu.
Za druhé – toho roku někdy v lednu děda (v devadesáti letech) snědl hrozen vína, což způsobilo zauzlení střev. Zavolal si záchranku a podstoupil dvě operace. Moc jsme se o něj báli. Dvě anestézie poničily jeho zrakový nerv, takže o zrak, se kterým měl už dřív problémy, přišel kompletně. Chodila jsem za ním do Pražské vojenské nemocnice a snažila se mu naplnit čas čtením Fulghuma a dalších (stejně jako Václavovi…)
Tehdy jsem také odjela na výlet od Vídně a napsala o něm fejeton, to proto, abych ho dědovi přečetla (namísto Fulghuma). Chytlo mě to a v podstatě jsem psala nonstop další dva roky. Svou práci jsem mu chodívala číst a děda mě kritizoval i chválil. Po nějaké době se výčet mých aktivit rozšířil, takže jsem mu opět začala číst jinou literaturu a znova si libovala ve svých až dramatických projevech při četbě.
Po několika měsících byl propuštěn do domácího ošetřování a rodina mu zařídila dvě ošetřovatelky, které tam s ním střídavě bydlí a starají se o něj. Nemůžu říct, že by na tom byl špatně. Leží, konverzuje s ošetřovatelkami, chodí za ním spousta návštěv, poslouchá rádio a donedávna pracoval na knize. Doma cvičí, trénuje s chodítkem a dokonce (na vozíkem) vyjíždí na procházky ven.
Dodnes za ním jezdím, pouštím mu svoje nahrávky, čtu mu, vyprávím o dětech a mých osobních trampotách a samozřejmě také o kamarádech Otevřených (také jsem mu předčítala nás Almanach). Ale není to jen o tom, náš vztah se upevnil a když se ho snažím nějak teď definovat, napadá mě snad tohle: životní přátelé.

Zkoušky odvahy
Jelikož je to životní reportáž, tak prostě musím… Děda ve svém životě složil nejednu zkoušku odvahy – když čtete tu knihu, uvědomíte si, jaké byl dítě štěstěny. Jsou to takové podstatné maličkosti, jakože…
I já jsem (ovšem nikoliv po dědově vzoru) složila několik zkoušek odvahy, několik překonání vlastních hranic. A jedna moc pěkná s dědou souvisela: v době před operacemi se děda chystal na udělování vyznamenání pro vojenské veterány z rukou samotného tehdejšího ministra obrany. Ne, že bych se bála cenzury, ale zkrátka jméno nebudu zveřejňovat (já to na sebe prásknu – jméno si nepamatuji!). Vycítila výbornou příležitost něco pro dědu udělat a nabídla se mu: „A nepotřebuješ náááhodou krásný sexy doprovod?“ vypadlo ze mě, aniž bych přesně tušila, jak to udělám. Souhlasil. A já si k té příležitosti pořídila vybavení – nádherné rádoby taneční výrazně červené, úzké a krátké šaty s proužkem kolem krku, shodou okolností jsem od kamaráda dostala obrovský puget růží, sehnala jsem si parfém ve vůni růží a na doporučení maminky jsem si přes tu krásu ovázala jemný hnědý šátek – aby aspoň ta ramena nepůsobila tolik vyzývavě. Na nožky jsem si obula právě ty botky veteránky, které jsme v mých čtrnácti letech tak horlivě sháněli v Kolíně. Když jsem přicházela do vojenského ústavu, cítila jsem se jako Popelka (vzhledem k velikosti chodidla jde celkem o přesné porovnání). Kráčela jsem po schodech a očkem pozorovala strážící vojáky. Páni, ani se nepohnuli. Jen ten pohled JAK pozoroval! Našla jsem dědu se strejdou. Děda tou dobou už špatně viděl, ale jakžtakž mě rozeznal. Sál plný uniformovaných mužů, veteránů i mladších vojáků, raut, okázalost, novináři, kameramani a fotografové. Často k nám chodili, natáčeli dědu, ale přitom koukali spíš na mě. To bylo přesně to, co jsem chtěla. Upozornit na dědu. Během děkovného projevu pana ministra jsem seděla stranou, veteráni byli usazeni v řadě naproti mluvčímu. Připadalo mi, že je děda hrozně daleko (a málo červený). Když pak zpustila hymna a děda velmi těžko vstával, přispěchala jsem mu tedy na pomoc… Třešničkou na dortu však bylo osobní rozloučení s panem ministrem. Když jsme odcházeli, potřásl pravicí dědovi, strejdovi i mě.
Jednou jsem o té příhodě napsala fejeton a děda prohlásil: „Tohle si nech pro sebe.“ Nemůžu… tohle píšu pro kamarády a navíc je to životní reportáž…

Bafání
Děda bafá celý život. Posledně, když jsme za ním byli celá rodina, byl vybídnut, aby si s taťkou vypil sklenku whisky a zapálil dýmku. Trošku jsem si šťourla, že bych si taky dala… dostala jsem zákaz. Jako malou mě dýmka fascinovala. Škemrala jsem, aby děda vyfukoval pohádkové kroužky. Myslím, že se mu povedly. Vůně dýmky je docela jiná než cigaretový kouř nebo trošku agresivnější opar vycházející z doutníků. Jelikož kouří od mlada, má také rozsáhlou sbírku…

Zápisníček
Procházím se s dědou centrem Kolína, je mi čtrnáct a ptám se: „Dědo, také bych chtěla být tak sečtělá jako ty. Ráda bych toho znala hodně, ale nemám na to, abych pořád studovala…“ Děda dobromyslně odpoví: „Já mám takového pomocníka. Notýsek,“ a vytáhne z náprsní kapsy košile malý sešítek s ještě menší propiskou. „Když něco nevím, zapíšu si to a doma ten termín najdu ve slovníku.“ Byla jsem podobně fascinována jako v devíti letech, když jsem se dozvěděla, že kolik jazyků umíš, tolikrát jsi… Zápisníček jsem si pořídila až ve Vídni a zapisovala si do něj různé zajímavosti, které jsem kde zaslechla, nápady a vůbec všechno, z čeho jsem pak čerpala během psaní. A dnes i vím, že není tak docela pravdivé ono rčení „Kolik jazyků…“. Znalost jazyků nám otevírá komunikační bariéry mezi lidmi, ale to, co nás činí „tolikrát člověkem“ je samotná schopnost komunikovat a hlavně – dorozumět se.

A ještě jedna hvězda
Dost často se mě lidé ptají, proč nosím na krku řetízek s přívěškem ve tvaru šesticípé hvězdy. Většinou se domnívají, že jsem Židovka. Pohleďte na můj nos bambulák, který jasně vykazuje nežidovské rysy… Spojené dva trojúhelníky symbolizují spojení protikladů. Davidova hvězda také vypráví o naději.
Ač je část rodiny z maminčiny strany skutečně židovská, děda a ani jeho nejbližší nikdy neprováděli žádné tradiční rituály a v podstatě jsou ateisté. Já osobně nějak vnitřně soucítím s tragikou druhé světové války. Nedivte se, většina jmen z maminčina rodokmenu má poznámku o předčasné smrti v koncentračním táboře.

Malá sladká tečka
To je dědův termín. Děda – labužník – po každém hlavním jídle požívá tzv. „sladkou tečku“. Sladké cukrové zakousnutí, někdy kousilíček dortíku nebo alespoň čtvereček čokolády. Tenhle termín je v naší rodině všeobecně známý. A tak přemýšlím nad tím, co uvést jako sladkou tečku za sebe a asi se nemůžu vyhnout něčemu osobnímu, ostatně jde o životní reportáž. Už vím! Děda v knize píše, že nabízel Janě, mojí mamince, možnost emigrovat za ním do Kolína. Sehnal jí tam formálního ženicha, aby mohla dostat občanství. Ona odmítla prý proto, že už si doma našla nápadníka. Aha, řekla jsem si při četbě, a ten nápadník byl táta a navíc měl dvě malé děti, které potřebovaly maminku… a tak jsem se jí na to zeptala. Pravda je trochu méně romantická, prý tam nejela, protože se bála… ať už to bylo jakkoliv, táta maminku nějak našel a s ní mi postupem času přibyl děda, babička, strejda… němčina… gumoví Haribo medvídci a mončičák s předstihem… a ten… Kaleidoskop mého dědy.

P.S. Včera jsem konzultovala tuto reportáž s panem Utitzem, odsouhlasena, může do tisku… totiž na web!