Trochu varovný příběh o tom, jak záludné někdy může být hledání vlastního klidu a pohody namísto namáhavé komunikace. Toto je ale extrém, k němu snad těžko kdy dojde ve skutečnosti. I když… kdo ví…
Část první – Chlapec
„Jonáši, proboha!“
Právě se vraceli z nákupu, když se ona zapovídala u plotu se sousedkou a na minutku ho spustila z dohledu. Jonášek ji sice opakovaně tahal za kabát, ale ona si ho nevšímala. Znuděně začal tedy sbírat klacíky, poté vytrhnul několik trsů trávy včetně rozkvétajících žlutolících se hlaviček pampelišek. A pak se rozhodl, že zkusí hodit pár žabek, jak jim říká tatínek. V sobotu ho vzal na ryby a Jonášek si připadal veledůležitě, když mu pomáhal vytahovat prut z vody. Když odcházeli od rybníka, ukázal mu tatínek, jak se hází žabky. „Elá… hop!“ otec názorně provedl téměř atletický cvik hodu a plochý kamínek se vymrštil přímou čarou k hladině. Hop, hop, hop, povedly se tři žabky. Jonášek to zkoušel, ale vždycky hodil jen jednu. Žabičku. Vlastně tomu vůbec nerozuměl – vždyť se ve vodě jen vytvářejí kolečka. Pořád čekal, že se na hladině vykreslí zvířátko…
A dnes ho napadlo, že to zkusí znovu, vždyť když se maminka nedívá, nemuselo by jí to vadit… nejdřív vyhodil pampelišky a travičku a hledal, jestli třeba náhodou z louže nevyskočí žabka, když je přeci tráva zelená… vše ale jen splývalo na hladině. A tak se tedy podíval po kamíncích. Nikde nic, jen u plotu vedlejší zahrady stojí hromada červených cihel, ze kterých se odlupují šupinky, a tak je vzal do hrsti a „Elá-hop!“ Žbluňk, plác a bác!
A teď se maminka snaží kapesníkem odlepit z nových manšestráků pěknou placku slizkého bláta. „Bože, ty jsi ale prasátko! Jak to z toho dostanu?“ zlobí se matka a v duchu bojuje s nápadem, že mu naplácá.
„Nezlob se, mami. Já chtěl hodit losničku!“
„Jakou losničku?“ zírá na něj nevěřícně.
„No, žabičku, přeci!“
Matka ještě chvíli nechápe, pak nad tím mávne rukou a podívá se na svou ušpiněnou dlaň a zablácený kapesník. To jsou ty vaše klukoviny, pomyslí si, vezme Jonáška za ruku a odvádí ho domů. Cestou však ještě zalamentuje: „Tohle už nikdy nedělej! Máš na sobě nové kalhoty a možná nepůjdou vyprat. Je to škoda! Byly hodně drahé!“ pak ji něco napadne, dokonce si klekne na bobek, aby situaci dodala vážnost, aby si jako byli alespoň výškově rovni, podívá se chlapci zpříma do očí a praví: „Že už to nikdy neuděláš?! Slib mi to!“
„Slibuju, mami!“
Pak ho znovu chytne za ruku a oba spokojeně odchází domů, kde si v kastrůlku ohřejí škubánky z mákem od neděle. Kalhoty se jakžtakž vypraly.
Na čtvrtek pozvala na oběd svou sestru. Přijede až z Hradce a zdrží se tu dva dni! Mají si toho tolik, co povyprávět! Navařila plněné papriky s knedlíkem a upekla bábovku. Má radost z toho, že Míša dorazí, po dlouhé době si jí může postěžovat na to, jak je na všechno sama, protože manžel se věnuje výhradně práci a svému koníčku. Konečně ji někdo polituje! Tolik se snaží, aby si jí všimnul, aby s ní pobyl, ale on každý hned po večeři si odchází lepit modýlky lodí do své improvizované dílny ve sklepě. Kutí u stolku hned vedle police s kompoty a nakládanou zeleninou.
Po obědě maminka připraví černý čaj, nalije jej do velké porcelánové konve s drobnými pomněnkami. Ta konev je památečná, po babičce. Na stůl v obýváku položí prošívaný žlutý ubrus – také památečný – po kom jiném než po babičce, a do velkých šálků opatrně rozlije čaj a konev, aniž by o tom dlouho přemýšlela, položí na kraj stolu. Maminka se otočí a odchází do kuchyně pro bábovku. V kuchyni ještě stále něco probírá s tetou.
Jenže Jonášek zrovna projíždí okolo s novou Tatrovkou do garáže, chce ji zavřít, tedy – zatahat za ubrus, je tak rychlý, že ho nikdo nemůže zastavit a šálky se vylijí a konev… konev s hlučně padá na zem. Drahocenný porcelán se rozbije a čaj se rozlije po koberci. Jonášek není v šoku, naopak, bere zvědavě do ruky kus velkého střepu a zkoumá ho. A malinko se řízne. Maminka zděšená přibíhá.
„Co… Jonáši! Cos to provedl?“ vyčítavě zvedá chlapce a tentokrát mu skutečně dává, co proto. Jenže Jonáš má tuhý kořínek, nějaké plácání ho nevyvádí z míry, naopak vzdorovitě a zlomyslně se na matku usmívá, ba dokonce i když matka zjistí, že mu teče z palečku krev, nepláče, nevzlyká, nic. Matce nezbude nic jiného než uklidit nepořádek a památečnou vázu oplakat. Ale stejně je to škoda, tomu klukovi to nesmí projít jen tak! Jde za ním, Jonášek tlačí Tatrovku do pokojíčku, nevšímá si krvavé rány a na autíčku zanechává červenohnědé otisky prstů. To je jako v hororu, napadne matku.
„Jonáši, tohle už nikdy…!“ nadechne se a zakřičí, snad si myslí, že ji tím pádem bude líp rozumět. „Tohle už nikdy nedělej!“
Chlapeček se na ní podívá, vstane a upřeně jí hledí do očí: „Ano, mami, slibuji.“
Dobrá, zvládla jsem to, fajn, matka se otočí a dál se věnuje tetě. Vlastně… vlastně se toho zas tak moc nestalo, říká si, i když uvnitř to vře. Ten kluk mě jednou přivede do hrobu!
Po čase už Hedvika nemá sílu, nějak to musí ven. Nadává na manžela, nadává na chlapce. Nemá v žádném zastání. Miluje je, ale připadá si odstrčená, cítí se jako služka, která má za úkol vařit teplé večeře a pečovat o dítě. Už nemá sílu, je na všechno sama.
Rodinka večeří. Bramborové šišky se strouhankou. Jonáš se oblizuje a očekává další sakramentování, protože ví moc dobře, že se po jídle maminka podívá do žákovské knížky. Už není malý prcek, chodí už do šesté třídy. Takže je vlastně skoro dospělý… Známky má dobré, ale…
Dojedli a matka prohlásí: „Jonáši, co bylo ve škole?“
„Ale nic, mami…“
„Jak to, že nic?“ podívá se na něj přísně. Kdysi se snažila ho chápat, snažila se ho láskyplně vychovávat a chránit. Ale rezignovala na to. „Přines žákovskou!“
Jonáš se ušklíbne a odejde do pokoje. Vrátí se se sešitem v ruce a podává ho matce. Ta automaticky otvírá modrou část učenou pro poznámky za zlobení a čte nahlas: „Honil spolužáky a ohrožoval je kružítkem!“ Podívá se na otce, který právě odložil příbor, talíř dal do dřezu a protahuje se.
„Evžene? Slyšel´s to?!“
Otec se pohlédne na ni a pokrčí rameny: „My jsme taky zlobili ve škole, to je normální.“
„Tohle? Tohle že je normální? Honí spolužáky s kružítkem v ruce a tobě to připadá normální?“
Otec se nechce hádat. Chce mít svůj klid, osm hodin denně pracuje v ocelárně a teď má ještě řešit tohle? Ani náhodou! Teď se potřebuje KONEČNĚ seberealizovat a seberealizace na něj čeká, kde jinde, v dílničce. Má tam rozpracovaného Potěmkina.
„No,“ řekne nakonec, když už tedy se musí k tomu nějak vyjadřovat… „Tak mu zakaž třeba chodit ven nebo tak něco…“ a chce se nenápadně vytratit.
Jonáš se mezitím triumfálně postaví naproti matce.
„Tak já klidně nepůjdu ven.“ Když ti to udělá radost, mami… pro mě za mě…
Hedvice se udělalo špatně. Snaží se soustředit, pak opře lokty o stůl a položí hlavu do dlaní. Chci utéct, napadlo ji, chci se rozvést, chci nový život, chci tu nebýt. Ale nemůžu, jsem matka a, jak si všímám, všechno visí na mě. Nakonec, proč ne…
„Jonáši?!“ zavelí přísně.
„Ano mami?!“ téměř salutuje hoch.
„Slib mi, že už to nikdy, ale nikdy (!) neuděláš!“
Jonáš, drzý komediant, pokrčí rameny a rádoby poslušně a lichotivě pronese: „Dobře, mami. Slibuju.“ A spokojeně odchází. A Hedvika? Nejdřív počkala, až za sebou zavře dveře v pokoji a pak vzala do ruky talíř i se zbytky omaštěné opečené strouhanky a mrskla jím o zem. Rána však nebyla dostatečně uspokojující, rozčilení, které v ní vřelo mělo sílu vulkánu a né ubohého třesku porcelánu o starou kuchyňskou dlažbu. Bohužel – si to po sobě také musela uklidit. A samozřejmě se… pořezala. Sakramentsky!
Část druhá – A slavila se krásná svatba!
Odvádí ho k oltáři. Je spokojená. Konečně! Je pyšná na to, jak to zvládla! Svatba jediného dítěte je jakousi odměnou pro rodiče za jeho výchovu! Všichni rodiče se na ní celý život těší, protože právě teď ho předávají do rukou nového partnera, se kterým bude po jejich vzoru zakládat rodinu a spokojeně žít až do smrti (…). Ano, konečně, po tom všem… jak moc ho milovala, pořízka! Vychovala ho, nakonec, jak je vidět, dobře! Paže hrdé matky v růžovém kostýmku proplouvá synovým rámě a odvádí ho k oltáři. Kněz jemně přikývne a ona pyšně odkráčí k lavici vpravo, do níž si opatrně sedá. Má trochu strach, aby si na punčoše neudělala díru. To by byla ostuda! Ne, dnes je vše dokonalé! A sny se plní… Jonáš se usmál a poslal po pohledu matce láskyplný vděčný pozdrav. Matka se ten den konečně cítí naplněná.
Poznali se před půl rokem, láska z nevzhledného malicherného poupátka vzkvetla do podoby dospělé růžolící se růže a nevěsta, jež právě teď jako zářící růžička kráčí k oltáři je oděna v šat princezen, na hlavě jemné blond vlasy vyčesané do vysokého drdůlku, vlnité prameny se stačí podél tváře až k dekoltu. Vše náramně ladí! V duchu se Hedvika chválí za to, že syna vychovala tak dokonale, že si nakonec vybral tak dokonalou ženu. Všichni jsou tak milí, krásní a spokojení! Sny matky i budoucí snachy se jako mávnutím kouzelného proutku plní! Ženich bere ruku nevěsty něžně do své dlaně a naslouchá řeči kněze. Nevnímá ji ovšem zcela. Je unešený její krásou a připadá si jako princ z pohádky. Sny všech se plní!
Otec ženicha sedí vedle matky a v duchu se probírá součástkami budoucího Titaniku a těší se na to, až po otravné rodinné oslavě se konečně zavře do sklepa, kde bude mít svůj kýžený klid.
Kněz s úsměvem v líci se nyní táže ženicha:
„Táži se vás, Jonáši Kružíku, berete si zde přítomnou Evu Polanskou s láskou a ze své svobodné vůle?“
Jonáš si dává záležet na tom, aby se odpověď hlasitě a jasně nesla sálem: „Ano, beru.“
„Slibujete jí věrnou lásku a oporu, dokud vás smrt nerozdělí?“
„Ano, slibuji.“
Matčino srdéčko se zatetelí štěstím, tělem pohne úleva a žena si oddychne.
Část třetí – A žili spolu šťastně až do…
Eva odklízí nádobí po rajské. I ona je výborná kuchařka, stejně jako tchýně.
„Chutnalo ti?“ zeptá se pozorně.
„Bylo to výborné, miláčku,“ odpoví Jonáš.
„To jsem moc ráda, že ti chutnalo,“ Eva si sedá vedle něj, láskyplně na něj hledí a on ji něžně políbí. Pak se chytnou za ruce a tajemně odkráčí do ložnice.
Přichází domů unavený z práce a hned si sedá k notebooku. Má toho moc. Žena právě prstem rozpatlává máslo ve formě na bábovku, protože ví, že ji má Jonáš rád. Vlastně – to mělo být překvapení, jelikož jejich syn Tomášek má svátek. Je mu sice teprve pět měsíců a žádné oslavy neprožívá, ale rodiče přesto svátek oslaví. Eva otvírá troubu a na mříž pokládá formu s nalitým těstem. Už se stmívá a tak se chystá rozsvítit, jenže ejhle, žárovka nesvítí. Jde tedy do předsíně a hledá náhradní. Nikde nic. Tak jde tedy do pracovny a osloví manžela: „Jonášku, prosím tě, mohl bys koupit náhradní žárovku do kuchyně? Zřejmě praskla.“
„Hm…“ zamručí muž pod „fousky“ a v duchu si říká, Ježiš, ať mě teď naruší… teď vážně ne, a právě odesílá důležitý e-mail řediteli společnosti.
O týden později Eva opět rozsvěcí a nic. Světlo nesvítí. Jde se tedy podívat do krabice a zjišťuje, že nikdo nekoupil náhradní žárovky (natož aby je vyměnil).
Jonáš právě odemyká vchodové dveře bytu a zouvá si boty.
„Jonášku?“ Eva se teď už trochu zlobí.
„Ahoj, miláčku!“ těšil se, že ho žena přivítá s otevřenou náručí a zatím ji potkává mračivou a nevlídnou.
„Jonášku, ty´s ještě nevyměnil tu žárovku?!“
„Jakou žárovku?“ zeptá se věcně.
„Jakou žárovku?! Přeci tu do kuchyně, vždyť jsem ti o ní říkala před týdnem!“
Něžně ji políbí a pozorně prohodí: „Moc se omlouvám, miláčku, já jsem na to docela zapomněl. Zítra pojedu pro tu novou barvu na vymalování, jak jsme se dohodli, a vezmu i novou žárovku.“
„Slibuješ?“ usměje se žena a koutek rtu ji cukavě provokuje k vykrojení úsměvu.
„To víš, že slibuju…“
Byl by ji tam líbal až do rána bílého, ale kručení v břiše jim romantiku v předsíni, poněkud, překazilo. Hlavně, že jsem ji uklidnil, říká si v duchu Jonáš. A máme klid.
V práci toho má Jonáš občas až nad hlavu. Doma ho příliš nezajímá Eva, to spíš Tomášek. Eva mu ho každý večer předá, aby ho vykoupal a uspal. Když je všechno hotové, sedá si Jonáš k notebooku a na oko vyřizuje to, co nestihl přes den v práci. Na oko. Ve skutečnosti brouzdá po facebooku a vyhledává staré přátele. Možná mu něco chybí… ach ano, cítí se rozlámaný, bolí ho za krkem, mohl by začít sportovat! A tak si koupí permanentku do blízkého fitcentra.
„Kam jdeš?“ ptá se ho Eva, když kolem osmé odchází s taškou s věcmi na převlečení.
„Do fitka. Potřebuju trochu posílit. Ale neboj, vrátím se brzo, ještě tě zastihnu miláčku,“ políbí ji na tvář, „Slibuji.“
Zalíbilo se mu tam. Je to příjemná změna. Spousta nových lidí…
Budu tam chodit častěji, beztak potřebuji trochu zhubnout, prohlíží kriticky svou postavu Jonáš v koupelnovém zrcadle. Netrpělivá manželka však už volá: „Jonáši?!!“
Jonášovi je to volání nějaké povědomé… koho mu to jen připomíná? Šéfa v práci?
„Kde jsi?“
„Jsem tady, miláčku!“ Jonáš zažívá nový pocit – je nějak rozčílený, dokonce zdá se trochu agresivní. Tohle milování bylo poněkud divočejší…
Tomášek pláče. „Zdá se mi, že tam chodíš nějak moc často,“ stěžuje si žena.
„Teď tam ještě chodit budu, pravidelné cvičení se začíná vyplácet, podívej!“ řekne Jonáš a ukáže na mírně se tvořící biceps pod pravým ramenem. Mohla by mě alespoň jednou pochválit…
„Hm…“ řekne manželka úsečně. K čemu mi bude svalovec, když není vůbec se mnou? Cítí se opuštěná…
Eva chodí nervózně po bytě, co chvíli se podívá na hodinky. Je půl desáté. Kde jenom vězí? Já se z něj zblázním! Sakra! Vzala do ruky polštář z gauče a mrskla jím o koberec. Malá rána. Vlastně… žádná rána. Co kdybych…? Evina ruka se chce natáhnout po památečných šálcích, které dostali od Jonášových rodičů ke svatbě. Prý jsou po Jonášově prababičce, tchyně pak vyprávěla jednou veselou příhodu z dětství o tom, jak Jonáš jako malý klučina strhnul ubrus a rozbil konev. A jak si prý málem uříznul palec. Hm… moc vtipné… teď bych tu konev potřebovala, ano, potřebuji něco rozbít!!!
Jonáš opatrně odemyká. Nestihl přijít dřív, nedivme se tomu, když se mu tentokrát podařilo vydržet na běžícím pásu o necelých osmnáct minut déle než včera! Trochu ho tíží výčitky svědomí a tuší možný průšvih. Ještě že nemám s sebou žákovskou… vzpomene si. Ve tmavé předsíni si zouvá boty a odkládá bundu. Tentokrát si ale připadal jako borec. Přidal si totiž, tedy kromě již zmíněného prodlouženého běhu, dvě kila navíc na každou stranu činky a s hlasitým hekáním ji zvládnul zvedat, tuším, dvakrát třicetkrát. Ta mladá slečna posilující opodál u jiného stroje vnitřní strany stehen byla úplně hotová z pohledu na něj, na funícího a potícího budoucího Schwarzenegera. Dokonce se ho pak zeptala, zda tam chodí často.
„Skoro každý den,“ odvětil s úsměvem rodící se Rambo. Jiskra v jejích očích mu dodala odvahy a tak dodal: „Bývám tu tak od osmi do devíti.“
Ta slečna byla nápadně podobná Evě, ovšem byla mladší a svěžejší.
„Hm,“ usmála se, „Tak to já zítra taky dorazím!“ mrkla na něj a požádala ho o kontakt.
Možná už spí, napadlo Jonáše, možná se vyhnu průseru. Ale, nějak se mi ještě nechce do ložnice… a tak v ponožkách přešel přes obývák ke kuchyňskému koutu a automaticky vytáhnul z kapsy mobil a položil ho na stůl. Pak si z lednice vzal plechovku s pivem. Otevřel ji a napil se. S úlevou se usazoval na židli, která příšerně zaskřípěla. Za jeho zády se objevila Eva.
„Kde jsi byl tak dlouho?“
„V posilovně přeci.“
„Nepovídej, že chodíš takhle často jen do posilovny. A…“ Evě se nervozitou chvěl hlas a cosi uvnitř chtělo explodovat. „Ty tam někoho máš?“
„Ale, co tě nemá, Evi, koho bych tam měl?“
Jako na potvoru pípnul Jonášův mobil a oznámil nově příchozí zprávu. Eva nelenila, hbitě ho sebrala se stolu a nahlas přečetla: „Zítra po posilovně bychom mohli jít ke mně na dát si pár sklapovaček, co říkáš, svalovče? Zuzi.“
Evě se udělaly mžitky před očima. To snad nemyslí vážně…
„To snad nemyslíš vážně. Tak ty chodíš jen do posilovny, jo?“ řekla tiše, ale zemské jádro uvnitř jejího srdce poněkud erupovalo. S Jonášem to celkem nehnulo, opět upil piva a hřbetem ruky střel jeho zbytky kolem rtů.
„No. Chodím tam posilovat.“
„Posilovat? Dělat skla… skla… sklapovačky??!!!“
Agresivní rarášek uvnitř hlavy Jonášovi poradil: ať už sklapne!
„No, miláčku, já ti to vysvětlím…“ zkusil na to jít smířlivou cestou.
„Co vysvětlíš? Co vysvětlíš?“ v Evě to vřelo a chtělo se jí ječet. „Tak ty chodíš do posilovny dělat sklapovačky a posilovna ti píše zprávy, svalovče?!“
„Slibuji, že se to už nebude opakovat,“ řekl automaticky a znovu si nahnul.
„Podívej se na mě!“ zakřičela Eva. Trochu to s ním pohnulo, a tak se na židli otočil a udělal na ní nevinné flegmatické štěněčí kukuč.
Eva zasupěla. Ne, tak tohle se nebude opakovat. No, to si piš, že ne! Sebrala celou svou ženskou sílu a…
… nejdřív letěla sádrová soška něžného andílka, kterého dostala od manžela k narozeninám
„Ale miláčku, nepřeháněj to, je ho škoda…“
… pak letěly z horní skřínky v kuchyni čtyři hluboké talíře, které dostali darem ke svatbě od Eviny sestry Beáty
„To je zbytečné, lásko!“
… na řadu přišly všechny čtyři šálky památečného servisu, o jehož rozbité konvičce vypráví vydařená rodinná historka – i ty se neuspokojivě tiše odrazily o kuchyňskou dlažbu a jeden se nevíc ku zlosti Eviny neuráčil rozbít vůbec
… a když se žena chystala nadzvednout opravdu velmi, skutečně velmi těžký keramický květináč se vzrostlým metrovým citroníkem, jal se ji milující manžel utišovat:
„No, dobrá, dobrá, já už to nikdy neudělám!“
Netrénuju bicepsy, ale sílu mám, to budeš koukat ty… ty… ty…
… rozzlobená manželka vší silou zvedá závaží z koberce a ubohý manžel jen tiše dodává: „Slibuji! Opravdu slibuji!“
PRÁSK! … Tak. A máme klid, oddychne si Eva.