Dívka s dlouhými vlasy

Stočila je všechny
k jedné straně
Plné světla
tečou kolem ucha
spadají přes rameno
jako pramen
zurčí dolů
přes ňadro
a řítí se
do rokle klína
Co čte si asi
ta dívka s dlouhými vlasy
že nevnímá
slepého mladíka naproti, jenž
hltá tu krásu očima
hltá ji očima
zoufale zavřenýma

Kde je tvůj hrob

Kde je tvůj hrob?
Ta hrst popela
přivezená z cizoty
Dubnová vánice
šedě sněží
na tvůj kraj
Tvoje milovaná žena
matka tvých dětí
roky bez tebe
a časem vyhořelým doběla
k tobě nakročená
šeptá:
Sněží. Jsi to ty?

Kavárna v zimě

Hudba opatrně prorůstá
křovinami slov, které bují ze všech koutů
Kávovar syčí, krajta hluku drtí
tišinu uvnitř hlavy
Najednou kubánské rytmy
Omývají mě teplými proudy
Nasazuji vesla a poháním loďku večera
k plachetnicím v zátoce
Bílé molo se vymrštilo  do moře
jako jazyk chameleona, který chce
pozřít slunce
Terasa plná klavírů se vznáší nad pláží
a rybářská loď v dálce
za sebou táhne tropickou noc
Vějíře palem ovívají
roztoužené tváře dam, vracejících se z parketu
Těla ještě uvízlá na mělčinách
náruče tanečníků
Smích a doteky
tají ve sněhu za oknem
Už jiná hudba
Syčení kávovaru
Šumění slov

Provence

Vysoké trávy lemují silnici
Horko – nehybno
Ohlušující činely cikád
V chvějivém vzduchu hledám
impresionistickou krajinu
Stoupám vzhůru na Větrnou horu
Pod nohama skřípou bílé kamínky a náhle
úder ticha
Čím výš, tím tišeji a chladněji
Všechna výheň kotví na úpatí
Blíž k nebi je vítr a skoro mráz –
jako obklad na rozpálené čelo
Otálím a nechce se mi zpátky
Ale semena klíčí jen dole
v horké zemi

Tak někdy naslouchám svému tělu

V kráteru činné sopky roste sirný květ a horké prameny
syčí tu v okolí

Tuhnoucí láva, chladná, zčernalá, zastavila se v příkrém svahu
Naslouchá známému dunění pod povrchem hory

Tak někdy naslouchám svému tělu, když mi hlas vyhasíná
a prostor nade mnou je chorý

Dala bych cokoli
aby ten proud lávy
ve mně zůstal
žhavý