Uvelebila jsem se v křesle a zírám na svůj výtvor. Páni! Jak dokonalé! No… není to dokonalé, ale vyjádřila jsem, co jsem chtěla… Jak se bude jmenovat? Co třeba, třeba, třeba… Cesta? Hledání cesty? Jak se cítím? Hledání východiska… jasně. To je trefnější… Jo, ale je to optimistické? Moc to tak nevypadá… nebo to nevidím…? A zase narážím… mám vytvářet optimistické obrázky posilující naši co… léčit naše/svoje trápení… dosadit nějaké pěkné prohlášení, aby nám bylo lépe. Aby, když je venku hnusně a emisně mlhavo, abychom se na to radši nedívali a podívali se na rozkvetlé jarní kvítky. Takže opět narážím na dva protichůdné pohledy – jeden, který léčí jádro a druhý, který léčí povrch. Který z nich je ale účinnější? A tak jsem se zamyslela…

V minulém století, to mi bylo tak osm, běhala jsem venku a spadla. Otloukla jsem si koleno, tekla mi červená. Jedna starší slečna, sestra mého kamaráda, mě plačící odvedla domů k mamince. Dodnes si pamatuji, jak sedím na stoličce vedle pračky, bulím jak želva a ta slečna mě drží za ruku, maminka mi polívá kolínko tmavě zelenou břečkou, co pálí. Pak odstřihává smradlavou náplast v tělové barvě a lepí mi ji tam. Maminka je profesí zdravotní sestra, takže jsem dostala prvotřídní ošetření. Ta slečna mě chce utěšit a tak vytáhne z kapsy čokoládku Kofila, tu žlutou s černošským panáčkem, jenž bumbá kávičku, tu, jak také trochu pálí… po rumu… a rozdělí se se mnou. Největší trauma bylo zažehnáno. A pak z alobalu vyrobíme kuličku. Kutálím s ní po lině a mám radost, na kolínko jsem úplně zapomněla. Ta vzpomínka z dětství vyrostla do obrovských rozměrů a já ji v paměti hýčkám. Pořád dělám kuličky z alobalu, jen ta Kofila chutná docela jinak… A také se často otloukám… Vždyť já vlastně hýčkám svou nešikovnost!!!

To jsou ty věci vokolo. Cukrlátka, pofoukání – to se dělá, když jsme malí. Když jsme velcí, také si bolístky foukáme – nakupujeme, srkáme kafe, krafeme dvě hodiny s kamarádkami nebo si nakreslíme obrázky. Problém je v tom, že jádro našeho problému se tím nevyléčí. To se vyléčí jen tehdy, dokážeme se mu podívat pěkně do ksichtíku. A ten pohled bolí víc než krvavé koleno. Abychom trauma (příčinu) vyléčili, musíme ho dokonce ještě jednou prožít, emočně. Můžeme ho tisíckrát foukat, ale problém se schovává v duši, zakuklený jako larva, a čeká na to, až ho oživíte. Někdy ťuká na obaly ega, potvora jedna dotěrná, a někdy kope, ale bohužel ve chvílích, kdy to nejmíň potřebujeme. Až tu kuklu objevíte, popovídáte si spolu, poperete se. A až jádro pudla vyřešíte, vyletí z vaší duše překrásný barevný motýl a zašimrá vás sametovými křídly pěkně pod nosem. V podobě radosti a úlevy vám vlítne do života a vy budete zas o chloupek dál.

Domnívám se, že není potřeba vyhýbat se na oko pesimistickým básním a obrázkům. Že i ta mlha mlhavá má své kouzlo a smysl. Když se znovu podíváte na moji mystickou montáž, možná si všimnete, že se na fotkách trošilinku směju. Možná vás nenapadlo, že ta lehce svítící flíček je malilinkatá kapička rosy, kterou jsem na lístku vyfotila onehdá cestou domů na poli u trati. Boty se mi nořily do bláta, fuj! Že pod tím šátkem původem odněkud z Himlájů mám vobyč šedý tričko doladěné světlými šmouhami, to jak jsem někdy drhla vanu a otřela se o můj oblíbení ne-biologický odstraňovač všehošpíny. A taky mám na nohách hrozně hnusný tepláky s uschlými skvrnami od olejových barev. A ta pěkná vodička a cestička z kamenů? Kdy jste naposledy byly v ZOO? Jaké žvižátko myslíte, že se prohání za sklem tohoto akvária? No, schválně, bydlí hned vlevo od vchodu za několikerými bistry, kousek od těch s fráčky a zobáčky. A je takové celé činané…

Takže to moje Hledání východiska nakonec bude docela optimistický…