Potkali se u Kolína… my dva… medvědi.
Ta pohádka mě jako malou docela děsila, dnes se jí směju. Já a Marek jsme se potkali na mega předvánoční autogramiádu v Literární kavárně v Salmovské ulici, které se jako „spisovatel“ sám účastnil.
To dopoledne doma jsem si hrála opět na vánoční vílu. Vytáhla jsem ze skříní vše vhodné a jinak nepotřebné a stříhala, lepila, hlínu o kuchyňskou linku plácala. Když jsem se balila na onu akci, tak nějak automaticky jsem hodila do tašky vykrajovátko na linecké ve tvaru slona. Proč nechodit na velkou autogramiádu se slonem, že? Před spisovateli však měli přednost medvědi… totiž né, ti v Praze nestraší, labutě (jak jinak). Hodinu jsem postávala na nádraží a cvakala jednu fotku za druhou snažeje se zachytit racky v letu a labutě při polibku (i když to vás asi nezajímá J) Když už jsem dorazila ke kavárně, už se to tam pěkně plnilo, ba přetékalo. Otevřela jsem dvířka a hned jsem byla přepadena organizátory: „Přišla jste si pro podpis nebo budete podepisovat?“ Upřímně, to byla první otázka tohoto druhu mě v mém životě položená. „Já, já jen hledám pana Schejbala!“ odpověděla jsem v mírné sebeobranně. Naštěstí stál kousek ode mě, přivítali jsme se a pan spisovatel mě upozornil na fakt, že pije už druhé pivo. Aha. A pak prošel knihkupec Vráťa Ebr a pan spisovatel ho obdaroval Almanachem Otevření 2013 i s vlastnoručním podpisem. Ten pán chodil sem a tam a dokonce něco hlásal do mikrofonu, určitě byl vážený a všemi uznávaný a při každém kroku dělal náležitou reklamu Otevřeným, svíraje ve své dlani naši červenou knihu. „Hm, tak se to musí!“ udělila jsem Markovi pochvalu. Hele, pane, pojďte, budeme si hrát!
„Mohla bys mi tu pohlídat věci na chvíli?“ zeptal se medvěd spisovatel jasně, stručně a odešel. Hm, hm, zabručela jsem já, rozpačitě jsem si objednala pivo a rozhlédla se kolem. Stylová kavárna… krásné hodiny, staré hudební nástroje navěšené u stropu, obraz od pana Svatoše, portrét tatíčka Masaryka… A spousta postarších lidí, většinou pánů – společné znaky – jsou vyžehlení, mají fousy, šediny, bříško a přívětivý pohled. Tak takhle asi nějak vypadají spisovatelé… napadlo mě. Markovi schází zatím jen ty šediny. Já spisovatel nebudu – nemám ani fousky, ani pupek a ani mužské pohlaví. Cítila jsem se poněkud nesvá a tak jsem z Markovy spisovatelské hromádky uzmula jednu knihu a začetla se do povídky od jistého Schejbala s názvem Do práce. Hrála jsem si na toho, kdo mi tu nějak chyběl – na čtenáře. Spisovatelé bez čtenářů jsou jak růže bez trnů – tedy neopravdoví.
Medvěd se vrátil po dobré čtvrt hodině. Co´s tam dělal? Poskytoval rozhovor slečně od rádia. Na otázku „Jaké máte plány na příští rok?“ Marek popravdě odpověděl oné slečně: „Rád bych natočil cédé italských árií“, přičemž ji, nechápu, čím, zaskočil.
Pak se náhle objevil ten pán. Asi od Kolína. Já se mu líbila a tak se mnou chtěl konverzovat. Domníval se, že jsem herečka (a proč ne, vždyť si ráda hraju!) a ve svých domněnkách šel tak daleko, že pátral v paměti, kde že mě to vlastně viděl hrát. V Rokoku? V ABC? „Jsem nová generace,“ ujistila jsem ho „Hraju za Otevřené!“ A pán byl zřejmě také hravý, protože vychválil mou pihu krásy a rty jak stvořené k líbání a můj upřímný zamilovaný pohled a nabádal Marka k rozvodu. Ten se nedal. Když jste děti, je jedno, že si holčičky a kluci hrají pohromadě, když vyrostete, je velmi podezřelé být viděn na veřejnosti ve společnosti a být opačného pohlaví! Pánovi jsem se několikrát podepsala na kartičky a na jeho žádost nakreslila naprosto příšernou kočku.
„Chceš se vyfotit s Ivo Šmoldasem?“ optal se mě Marek. „Jasně, proč ne?!“ A tak nás vyfotil nadávaje, že mi na foťáku nefunguje blesk. Ale vždyť to jsou pěkné fotky! No ne?! Pak ke mně přistoupila malá blond holčička „Můžete se mi podepsat?“ Proč ne, říkala jsem si. Podala mi dvě kartičky: „Na jedné prosím jen podpis a na druhou mi prosím nakreslete slona.“ Mé malé holčičí cosi zajuchalo: „Jé, ty sbíráš slony?“ Je taky vod Kolína! Holčička zajuchala: „Já ne, to maminka.“ Podepsala jsem se a zaváhala. Po nezdařené peročmáranici kočky si na slona netroufnu. A pak mi to došlo! Vytáhla jsem vykrajovátko a způsobila údivný a pobavený pohled několika blízkých spisovatelů, když jsem kartičku položila na stolek hned na seznam slavných jmen a jala se černou fixkou obkreslit téměř tahem jedním afrického savce. Holčička poděkovala a odběhla si, pak přiběhla a požádala o totéž Marka. Ten jí směle slona nakreslil. Pche!
„Chtěl bych se vyfotit s panem Harapesem!“ projevil přání Marek. „No, tak za ním jdeme!“ podpořila jsem medvěda. Seděl vzadu u stolku a směle podepisoval. Opět se tu objevil „ten“ pán a požádal mě, abych se podepsala ještě Zdeňkovi z Kolína a že si najde ty naše webstránky a dá si mě do nějakého tabla se známými herečkami. OK. „Zdeňkovi od Kolína, Nezbedová Alína“. (Už se ničemu nedivím…).
Pan Harapes měl také velmi kreativní večer. Jako malá holčička, která je poprvé na hodině baletu, vyslovila jsem svoje přání: „Dobrý den, pane Harapesi. Dozvěděla jsem se (od toho pána), že umíte kreslit labuť! Mohl byste mi ji, prosím, nakreslit?“ Vlastimil se usmál a potvrdil: „Labuť umím jedním tahem!“ Ten večer tam byl výhradně kvůli kreslení labutí jedním tahem. Poté, co dokončil dílo, poděkovala jsem mu, nechala se s ním na střídačku s Markem vyfotit (stále nadávaje, že mi nefunguje blesk). Ale, pane…! S Markem jsme pak popřáli vše nejlepší v novém roce a krásné Vánoce a hlavně pevné zdraví a dlouhá léta spokojeného manželství panu režisérovi a scénáristovi Gustavu Oplustilovi, s nímž jsme se také vyfotili. Jelikož naše zamilované foto by mohlo být použity bulvárním tiskem, který číhá, kde se dá, dovoluji si jej nezveřejnit.
Rozloučili jsme se a já se ještě courla směrem na metro Muzeum. Jak je asi dneska v Kolíně? Potkala jsem mnoho lidí, všude svítilo Otevřeno. A já přemýšlela o tom hravém kolínštění. Jak je zvláštní, že i když je pan Harapes, proslulý baleťák a herec, mě připadá jeho umění nakreslit labuť jedním tahem naprosto oslňující a neodolatelné. Možná si přál jako dítě stát se malířem, ale někdo mu řekl, že to neumí. A tak začal tančit. A že je také zajímavé, že jsem se podepsala jako „nikdo“ nebo „někdo“ neznámý několika lidem, kteří získali jen ten podpis, tu polonakreslenou čáranici, ze které v podstatě nemůžou vydedukovat, zda jsem herečka, sochařka, malířka nebo kandidátka věd a vynálezkyně absolutna. Nebo prostě jen kamarádka. Od Kolína, samo sebou.