Vidíš, je to už tady! Podzim! Ty barvy! Krásné, pastelové. Fialovo-modrá obloha! Moc se mi to líbí. V parku jsme zase objímali stromy. Je úžasné dotýkat se jejich kůry, je to jako bych se dotýkala tebe. Nemůžu se tě dotknout. Jenom tě vidím. Vím, že tě vidím jenom já. Ještě že jsem o tom dosud nikomu neřekla, zavřeli by mě v nemocnici a pravděpodobně na jiném neobvyklém oddělení – psychiatrie.
Takhle jen chodím na kontroly a potlačuju projevy bolesti. Jsem hloupá? Nechci zbytek života proplakat příteli, ani se dopovat prášky. Jenže – už musím. Co ti to tu vlastně vykládám. Před spaním si musím brát prášky proti bolesti už dlouho. Doktoři na mě dnes nadávali, zuřili, totiž mluvili klidně, ale vím, že si myslí, že jsem blázen, chtějí po mně, abych se nechala hospitalizovat. Prý, aby mě měli pod kontrolou. Proč? Ptala jsem se. Abyste byla stabilizovaná, aby… abych tam ležela jako chudinka, aby mi dali kapačky a prodloužili život. O co? O několik dní v nemocnici. Mluvili také o smíření… poslali za mnou nemocničního kněze. Víš, byl to moc milý pán. Tmavé vlasy, fousy, modré oči. A mluvil se mnou o Bohu. Mám se smířit s Bohem?, ptala jsem se ho. Až budu umírat, pane, budete mě držet za ruku? Ano, pověděl, a velmi rád. Budete se se mnou milovat? Naposledy? Nevím, proč jsem to řekla, takovou pitomost… Trochu se urazil. Duchovně velmi rád. Milý člověk. Ne, děkuji, mám svého přítele.
No, moc si nefandi, příteli! Počkej!
Venku už padají listy. Pod stromy jich jsou velké vrstvy. Viděla jsem lampiónový průvod jeden večer v parku, dlouhá řada veselých lidí se světýlky, vypadala ba přímo magicky. Najednou mě baví žít, příteli. Pamatuješ, v Paříži, jak jsme se milovali? Zavřela jsem oči a dotýkala se vlastního těla, jako by se z tebe stal milenec a já se cítila být tolik přijatá… Moje ňadra… ignorovala jsem všechny bolesti. Jsem krásná žena. Nejkrásnější ze všech, které jsem kdy v životě potkala. Žena. Konečně.
Vzala jsem do náručí listí a vyhodila ho. Jeden barevný kousek padá k zemi za druhým stejně jako hvězdy ohňostroje. Některé děti z hřiště se přidaly ke mně. Chodily jsme spolu parkem a proplouvali podzimními závějemi a vykopávali nebo vyhazovali chumáče barevných podzimních vzkazů a volali: „Listopad!“ To byla legrace!
O dva týdny dříve, to bylo ještě babí léto, překrásné barvy, teploučko a pavoučí sítě se vznášely jedna za druhou nad trávou. Pak zapršelo a barvy zšedly. A najednou je tu… pořádný podzim… listopad. Příteli, miluju první sněženky, ale ještě víc miluju barvy podzimu. Ach, příteli, milý. Na podzim jakoby rok zestárnul. Na podzim jakoby rozzářil své barvy. Na podzim jakoby dospěl člověk a uvědomil si, jak je život nekonečně krásný. Proč? Proč si člověk s sebou nosí masky? Proč neustále hraje někoho jiného a není upřímný? Ví o tom nebo ne? Proč předstírá štěstí a usmívá se, proč chce být statečný, když mu je do pláče. Tolik promarněných chvil života v podivné hře, ve hře ega. Směješ se, příteli? Ale ano, je to tak. Jsme herci i diváci. Nikdo není tím, kým je skutečně. Kdybychom odhodili scénáře, zbyly by jen nahé duše. Zbyla by jen láska. Někde tam je, uvnitř nás, schovaná, láska…
Teď mám odejít? Teď, když vím, co to slovo znamená?