Sedíme namačkaní v malé kancelářičce u JUDr. Jonáše a mně je do breku. Dala bych nevímco za to, kdyby tu mohl být dědeček s námi, klidně bych místo něj obětovala třeba tetu Lubu (tak co, už máš nějakýho ženicha?), Benjamina (a stejně to na tebe řeknu!) nebo Agnes (a co škola, poslouchá tě paní učitelka?). Na půl ucha vnímám, jak notář monotónně přeříkává věci movité i nemovité (… dceři Lubici a jejímu manželovi starožitný nábytek, synovi Arnoštovi s manželkou automobil značky …) Ségra se po mně úkosem podívala, jestli jsem zaregistrovala, že jí děda odkázal moped i se dvěma plnými kanystry benzínu a o mně ani slovo, už jsme u Benjamínka (… sbírku pivních zátek z celého světa a rozestavěný model pirátské lodi ze sedmnáctého století).
„Je až dojemné, jak jste mi všichni během mé nemoci dávali najevo, že o mé úspory nestojíte,“ deklamuje unyle právník, zatímco kolem mne se zakymácí les zdvižených obočí, „a proto všechny peníze v hotovosti věnuji Armádě spásy.“ Místností rezonuje nesouhlasné mručení. Asi jim o ty prachy šlo až v první řadě, když dědečkovi sladce namlouvali, že chtějí hlavně, aby se uzdravil.
„A nakonec mé nejmilejší vnučce Julii odkazuji to nejcennější, co jsem za celý život nashromáždil. Najde to vzadu pod mou postelí ve velké krabici od zimních bot s kožíškem, převázané dvojitým motouzem.“ Doktor Jonáš poklesl hlasem na konci věty, jako že je to tedy hotové a všem kolem, včetně mě, poklesla čelist. Cítím na sobě všechny ty nasupené pohledy. Tak Júlince, tomu nemrcouchovatému káčeti, prý to nejcennější, jo?
„Chce k tomu někdo něco dodat?“
Nenávistné pohledy pro změnu na notáře. Jak by se z něj daly vyrazit aspoň ty prachy odkázané Armádě spásy? Sakra!
První se vzpamatovala moje máma (… stojací lampu a starožitné pendlovky, co se jí vždycky tak líbily): „Já myslím, že když to byla tatínkova vůle, neměli bychom do toho… ostatně až prodáme domeček…“ (… můj dům rovným dílem všem třem dětem…). Ještě chvíli to kolem mě naštvaně mručí, pak se k lejstrům vrhne teta Luba a chvatně podepisuje. Chce být první v domečku, aby si ohlídala ten nábytek.
Než se do smutného domu dohrkáme i já s mámou, teta do nábytku zahrnula i stojací lampu, dokonce už ji má i omotanou bublinkovou fólií. Máma nehne ani brvou, když jí sladce říká: „To jsi hodná, Lubi, žes mi ji zabalila, vidíš, já na to ani nepomyslela…“ Myslím, že slyším skřípat tetku zuby, ještě když se po břiše plazím pod dědovu postel.
Pozpátku se vysoukávám, obalená chuchvalci prachu a nedočkavě rozvazuju trojité uzly. Co asi bude uvnitř za poklad? Šperky po babičce, starožitné mince? Že já si v kuchyni nevzala nůžky, kruci! Co mohlo být pro dědečka to nejcennější? Třeba fotografie, napadá mě. To by se mi docela líbilo. Třeba je tam album se starými fotkami, ve kterém jsme s dědou listovali, když jsem byla ještě úplně malá. Tohle je tvoje prababička a ten s knírem zatočeným až za uši je její bratr František… Konečně povolil poslední zašmodrchanec a já zvedám víko. Navrchu, na hedvábném papíře, leží dopis. Moje drahá Julinko, ty jsi byla vždycky moje nejmilejší holčička. Slzy se mi derou do očí, sotva vidím na písmenka, psaná roztřesenou starou rukou. Miloval jsem Tvoji čistou, bohatstvím nezkaženou dušičku (rachitický hrudník se mi dme pýchou), nikdy jsi nebažila po penězích (to jsem ti neříkala, dědečku, jak moc si přeju mít vlastního koně?), proto Ti věnuji to nejcennější, co mám. Sbíral jsem je pro Tebe celý život, nejen ty moje, ale taky od všech mých kamarádů a známých, dvoje jsou i po babičce (tak přece šperky? nebo starožitné hodinky?). Vím, jak je v dnešní době zdravotnictví drahé, proto jsem si jistý, že je uvítáš a využiješ…
To už nevydržím a chvatně rozhrnuju hedvábný papír a pak už jen zírám a zírám. Neodvažuju se toho nečekaného pokladu ani dotknout. Nakonec jen urovnávám zpátky pomuchlaný papír, navrch pokládám dopis v roztržené obálce, přiklápím víko a pečlivě převazuju neporušeným špagátem.
Všechny ty umělé zuby jsem i s krabicí pietně zakopala na zahradě pod dědečkovou nejoblíbenější jabloní.