Zvykám si na tebe, na tvoje srdce,
které mi uvízlo tam někde v hloubce.
Zvykám si na tebe, na tvoji duši,
v které je schované, co člověk tuší.
Zvykám si na tebe, na tvoji kůži,
na to, co povídá – rozvíjí růži.
Zvykám si na tebe, na tvoje oči,
co vidí, co slyší, co ti tak sluší.
Zvykám si na tebe, na tvoje ruce,
co se mě dotýkají, jak voda v řece.
Zvykám si na tebe, na tvoje vlásky,
co jsou tak heboučké, hladí mi vrásky.
Zvykám si na tebe, na tvoje ticho
a také na moje ….
– co přijde, to nevím, zatím vše skryto.
Tušení ve větvích sdělí vše – vím to.
Ukázka z chystané audioknihy „Ode dna k oknu“ a čtená v Rádiu Applaus dne 1.7.2014 (http://www.radioapplaus.com/967_KREV-01-07-2014)