Jen tak se procházet Prahou
a potkat
– v postranní uličce –
svou múzu!
(třeba nahou).

… nebo v úzkých kalhotách,
s máchovsky rozevlátými vlasy…
Asi??

Zjevuje se jen svéhlavě
ve chvílích soustředění.
Anebo úplně zčistajasna.
Nic svatého jí není.

Je to drzá potvora
a čeká na mou nesnesitelnou lehkost bytí,
do ní teprve se chytí,
tou se sytí.
Poté ve chvíli samoty,
dožaduje se mé duševní nahoty!
V těchhle vodách
– kdoví –
ona snad loví?

Teprve potom mě líbá
svými prvorepublikovými polibky,
z poetů kolíbky.

Vydřiduch!
Nestyda!!

V mušelínové košilce
vláčí mě za vlasy a po břiše,
v rytmech vířícího derviše.

Nakonec spokojena velice
nechá mě napospas šedi ulice
a zmizí …

v poslední replice.