Světelný sloup nad hlavou,
můj život je tichou rozpravou:
o tom, jak správně žít,
jak za svými sny jít.
Oko se do Duše otvírá,
ta brána se už zavírá ! –
Ne, neodcházej, lásko,
už nechci žít s ledovou maskou.
To srdce tak vřelé a vášnivé
zažilo rána i noci truchlivé.
A těch dní ztrápených bezpočet,
láska však zvýšila kmitočet.
Od těch dob, co se zvýšila
frekvence mojí energie,
s lidmi, i bez nich,
dobře se mi žije.
Zklidnil se dech
a rozšířila mysl,
můj život a vše v něm
získalo smysl.
Brána do Světla se otvírá těm,
co jsou připravení
a mnohdy mají za sebou
v životech Boží dopuštění.
Bože, tak jen houšť,
i můj život – a srdce –
jsi málem proměnil v poušť !
Však vyrval´s mě
ze spárů zla
v pravý čas,
zvítězila
čistá Láska v nás.
Můj muž i já jsme stateční,
ač mnohdy jsme se cítili zbyteční,
jdeme SPOLU ruku v ruce,
přestáli jsme všechny
exploze, otřesy půdy i revoluce.
Bojovníci Světla mají zvláštní znamení:
PŘEKONAJÍ VŠECHNO,
jsou si souzení.
Divoké srdce a vášeň v nás
se o nás postará v každý čas.
Divoké srdce
a pruhy Světla –
jé, promiňte, já se spletla:
DIVOKÉ SRDCE
a BRÁNA ŽIVOTA,
co odnese smutek, stesk…
zmizí i trápení a samota !
Nejsou to jen prosté
pruhy z Nebe,
je to VĚTŠÍ,
je to LÁSKA,
muži můj, já potřebuji TEBE.
Bez tebe bych to nezvládla,
ten zvláštní Osud,
to mravenčení v nás,
těžký, přetěžký život,
mnohdy nesnesitelný čas….
Muži můj, ruku mi dej
a SE MNOU
k bráně Světla
pospíchej….
(Už ji vidím,
je v NÁS,
v SRDCI, lidi….!
tam, kde tepe mocný proud,
zdroj všeho života,
nevidí ho jen bloud.
Je v nás,
srdce svého teplo,
je v něm PRO VŠECHNY dost místa –
tím jsem si jistá !….)