(Věnováno všem Stromům na dobrou noc!)
Byli-nebyli v jednom parku žili podzimní skřítkové… že neznáte podzimní skřítky? To jsou takoví lumpíci, kteří se na podzim vyklubají s pod lístků spadaných do trávy. V pravý čas se ozve zvláštní lupnutí a v tu chvíli se pod lístkem probudí jeden docela maličký podzimní skříteček. Uáááá! Zívne si. Protře si kukadla a rozhlédne se okolo. Kde to jsem? Ahá, v parku! Mrkne nalevo a vidí kavárnu. Uááá! Mrkne vpravo a vidí podzimní nadílku barevných listů mezi stromy. No ano, je to tak, už je čas! „Kamarádi!“ zvolá Podzimáček, „Vstávat! Konec lenošení, za chvíli přijede Martin a my máme hromadu práce!“
A tu náhle se ozve spousta dalších lupnutí, uááá, zív a ahoj! A v cuku letu se v parku vyklube několik malých Podzimáčků! Skřítkové si nejdřív podají ručky a pak se poradí: „Tak ty svoláš lístky u první dubu a ty zase u druhého dubu a ty zase u kaštanu!“ Jen co skřítkové svolají listy, začnou z nich šít podzimní peřinu. Bez podzimní peřiny by se totiž stromům usínalo špatně. (Spadané listí je pro stromy důležité, protože když se propadá do půdy, kořeny z nich čerpají živiny.)
Za nedlouho vyroste uprostřed parku pěkná hromada listí. Skřítkové vytáhnou z kapsiček hnědé nitě a už už se ženou do práce. Ta jim jde raz dva od ruky! Auuu! Ozvalo se vedle dubu. Jeden skřítek nešikáček se píchne do palce „Au!“ „Co to děláš, kamaráde?“ diví se druhý podzimáček a hned mu zraněný prstík pofouká a rána se rázem zahojí. „Děkuji ti, kamaráde!“ oddechl si skřítek s bebíčkem, „Už to vůbec nebolí, kamaráde!“ A tak šijí malí bratříčkové podzimáčkové a ejhle, za malou chvilinku se v parku v celé své kráse předvede jedna veliká podzimní peřinka.
Skřítkové si oddechnou: „Dobrá práce, kamarádi!“ pochválil je první skřítek podzimáček, „Po tak dobré práci, je potřeba se odměnit! Zvu Vás k ořechu na ořechy!“ A houfek malých pomocníků se zaradoval a odhopkal jako veverky k blízkému ořešáku. Jenže to neměli dělat!
Podzimní peřina si leží v trávě a má radost. To jsem ale pěkně ušitá, lebedí si. Nejdřív trpělivě čeká na to, až skřítkové dochroupají ořechy a pěkně ji natáhnou mezi stromy. Jenže jim to trvá na jednu podzimní peřinku příliš dlouho. Začne se zkrátka nudit. „Kamarádi nekamarádi, mě je tu dlouhá chvíle!“ Skřítkové si hledí jen ořechů a klábosení, a tak si nevšimnou, že se peřinka natáhne, protáhne, udělá kočičí hřbet, pak zase oblouček, pak jak zafouká vítr Podzimník a peřinku nabere jako batoh na záda a jak se peřinka zvedá a stejně jako kouzelný koberec z pohádky o Aladinovi vzlétá do… skoro se to bojím říct…. až do oblak! Děti, které nedaleko kavárny kopou do mičudy volají: „Jé drak!“, maminky si ťukají na čelo a tatínkové narychlo hledají v encyklopediích vysvětlení tohoto přírodního úkazu a kameramani z večerních televizních zpráv natáčejí objektivy, aby tento přírodní úkaz zachytili dřív, než začne sněžit. Peřinka si létá, vlaje, směje se a volá „Jupí, jupí, jupí!“ Jenže stromy v parku pofňukávají a začínají si šeptat: „To máme ale pěkné skřítky, nedávali pozor na podzimní peřinu!“ Jen to skřítkové zaslechnou, rozhlédnou se okolo a konečně jim dojde, copak že se to vlastně semlelo?!
No, děti, co vám mám povídat. Skřítkové se polekali a namísto toho, aby se dohodli, jak dostat peřinku dolů, začali pobíhat jako zmatení po parku. Zatímco si peřinka užívala slávy, jeden běžel k lavičce hnedle vedle cesty, druhý k odpadkovému koši, další k pařezu poblíž té cesty, dva skřítkoví kamarádi pelášili k dubu, jiní tři k šípkům a marně, docela marně volali: „Peřinko, vrať se!“ nebo „Peřinko, dolů!“ nebo dokonce „Peřinko, k noze!“ Park byl doslova vzhůru nohama. Kdoví, jak by to bylo dopadlo, kdyby se nestaly dvě věci. To víte, takový šrumec se nezajídá nikomu, kdo už je hodně ospalý a chystá se k zimnímu spánku. Ořešák si zívnul a zahučel: „To nemůžeme v klidu usínat? Copak je to za humbuk?“, pan Jasan se také ozval: „Kde jsou skřítkové? Musí to dát do pořádku!“ A paní Lípa, mezi stromy královna, mu zdvořile odpověděla: „Milý kolego, jak vidno, semlela se mela a naši peřinku odnesl vítr. Skřítkové se jaksi zapovídali a nedávali pozor. A teď? Místo toho, aby nás přikryli, motají se tady mezi našimi kmeny jako nějaká škatulata! Její stížnost probrala ostatní stromy: „S tím musíme něco udělat!“
Stromy daly hlavy, totiž koruny, dohromady, zahučely podruhé a větvemi poslali S.O.S. tajnou zprávu Větru všech větrů. Ten hned pochopil, která bije, zahvízdal, prosvištěl nad parkem a doletěl přímo k peřince a větru Podzimníkovi vysvětlil, že tedy tohle se nedělá – pomáhat zlobivým podzimním peřinkám v lotrovinách, nezbedné peřince do uší foukl důrazně „Ty ty ty“ a už ji podebral a jako na dlouhatánském tobogánu nebo jako vláček na kolejích ji odnesl nad náš park u kavárny. Stromy si oddechly a skřítkové zajásali: „Kamarádi, peřina!“
Vítr všech větrů peřinku houpavými pohyby pomalounku spustil dolů, na zem. Stromy prohlásily „Uá a konečně“! Skřítkové hbitě natáhli peřinku tak, jak se sluší a patří. Ta se zastyděla, špitla jen „Pardon, musela jsem na výlet, vždyť se odsud nikam nepodívám“, stromy zývli „Uá“ podruhé a některé už začaly podřimovat.
Aby toho nebylo málo, objevil se Martin.
„No výborně, skřítkové, je vidět, že jste nezaháleli a připravili park včas k spánku!“ pochválil malé podzimní pomocníky. Paní Lípa na Martina jemně mrkla a hned mu bylo jasné, která uhodila. Nosy i tvářičky skřítků Podzimáčků zčervenaly studem. „No, víš, Martine, my…“
„Vím, vím,“ odpověděl Martin, „Ale napřesrok ať se to neopakuje!“ pokáral Podzimáky. Skřítkové se zapřisáhli, že budou příště dávat větší pozor. „A teď alou!“ zavelel Martin a skřítkové si jeden po druhém si zalezli pod lemy podzimní peřinky, zívli a usnuli lehkým spánkem.
A když se Martin ujistil, že stromy i skřítkové mají docela zavřená očka, nasedl na bílého koně a proběhl se oblohou. A to až pak z nebe začaly padat první něhové vločky jako pozdrav od paní Zimy, která s sebou zanedlouho přinese sněhové radovánky, Mikuláše a Vánoce.