Nečekané setkání

Tak a je to jasný. Přijedu pozdě. Všechno mi ujelo. Zatracená hromadná doprava. Už vím, proč tomu říkají „hromadná doprava“. Protože to hromadě lidí ujede. A ještě k tomu prší, když nemám deštník. Ten zásadně nosím, když je hezký počasí.

„Mladý pane, mohu se vás zeptat?“

„Ano.“

Do Strašnic. To jede z této strany nebo z té opačné?“

„Z této.“

„Promiňte, že vás obtěžuju, ale já už tady nemám bejt.“

„Prosím?“

„Mně už je devadesát a já už tady nemám bejt.“

„Aha.“

„Ona je sobota.“

„Ano.“

„Jel jsem do záložny si vybrat, ale měly zavříno. Já myslel, že je pátek.“

„Je sobota.“

„Ale tři pětky ještě mám, tak si můžu koupit aspoň chleba.“

„Ano. Určitě mají někde otevřeno, i když je sobota.“

„Já opravdu myslel, že je pátek. Já už tady nemám bejt, mně už je devadesát.“

„Je sobota.“

„Čtyřicet let jsem dělal ve fabrice, ale tu už zavřeli. A ještě jsem si vzal ešus, že si koupim oběd. Ale je sobota.“

„Aha.“

„Tak si aspoň koupim za tři pětky chleba.“

„Určitě mají někde otevřeno.“

„Měli otevřenej tabák, ale já nekouřim, takže jsem si nic nekoupil.“

„Hmm.“

„Já už tady nemám bejt. Mně už je devadesát. Ale žiju, no. Tak jsem tady.“

„Ale žít je přece dobrý, ne?“

„To je.“