V tramvaji vypadne na celých dvacet minut proud. Je až neskutečné, jak celá tramvaj ztichne. Když proud znovu nahodí, nastoupí do tramvaje revizoři. Na druhé straně vozu se poněkud sklesle opírá Vojta. Kluk, jenž mi dvakrát dohodil bydlení. Zoufale se přehrabuje v hromadě lístků, které se snášejí k zemi jako padlý sníh. Hledá jediný, který by byl platný. Revizoři nad ním stojí jako supi a nevěřícně kroutí hlavami. Na příští stanici se jim Vojta vysmekne
a dává se na útěk. Revizoři ho však brzy dobíhají. Pak už jen sleduji z okna, jak Vojta dává jednomu z revizorů levačkou. Další rána nepadne. Armáda mužů ve stejnokrojích nešťastníka obestoupí a začne do něj nelítostně kopat. Ano, je to tak. Krizové situace některé z nás dohánějí k zoufalým činům. Vojta to neustál. Chápu, že o tom nechce mluvit. Pokaždé, když se potkáme, má tu scénu jasně před očima. Ale tvářím se, že jsem nic neviděl. Přejdu přechod a zamířím do ulice, kde rostou kavárny jako houby po dešti. Zrovna okolo jedné procházím. Prosklený výklad s oslepujícím neonem, skrze něj na mě mávají dvě krásné holky. Modelky, dalo by se říct. Chce se mi jít za nimi. Chvíli tam s nimi posedět. Ale ovládnu se. Vůbec nevím, odkud se známe. Poslední dobou se mi to stává docela často, výpadky vědomí. Možná je to tím, že jsem loni dosáhl dvacátého pátého roku a to člověk začíná zapomínat. Jako tuhle v klubu: Zastaví mě opravdu krásná holčina. Vyptává se, jak se mám a takové ty řeči, znáte to. Odpovídám jí: „Jasně, jasně, pohoda, vzpomínám si. „To víš, že jo.“ Přitom po celou dobu rozhovoru tápu, odkud bychom se mohli znát. Stejně tak jsem hučel nejméně hodinu do holky, která byla až nápadně podobná Cherry, abych zjistil, že tu holčinu vůbec neznám! Netuším, čím jsem ji zaujal, alkohol mi opět nadělal v mysli pěknou paseku.
Hlavou mi proletí tisíc a jedna myšlenka, ale žádnou z nich nedokážu zařadit. Mám totální prázdno. Vypráno, vyždímáno, čistoskvoucí čistota. Když dívka, která se tak vehementně ke mně hlásila, zklamaně odejde, tak se mi zároveň uleví i přitíží. Taková příležitost a ty to tak zkazíš! Biju se do hlavy. V takových situacích si vzpomenu na Malinu. Co asi dělá? Kolik nasbírala košíků malin a kolik si už vydělala na své vysněné malinové kolo? Pomyslím na ni, když jím malinový jogurt, čokoládové piškoty s příchuti malin a taky když hrají v rádiu Bitter Sweet Symphony od The Verve. Mám pocit, že ten song hrají všude, kam vejdu. Přičemž jde o píseň, která má už pár let po sezóně. Šlo o jasný hit devadesátek, o tom nebylo pochyb. A hráli ho i v tom obchoďáku, kde jsme toulali s máti mezi regály, abychom se na chvíli schovali před deštěm. Koupil jsem si tam deštník, který si kupuju, vždycky když prší. Tenhle vypadal, že nepřežije do dalšího léta, ale to mi bylo v tu chvíli jedno. Stačí, když mě ochrání dnešní večer. Jedu zarezervovat tři místa do nově otevřené kavárny v centru města. Za hodinu máme sraz s bratrem
a jeho přítelkyní Danielou. Kavárna má ale zavřeno. Nezbývá mi než vymyslet náhradní program. Okamžitě mě napadne Pecivál, tam se vždycky místo najde. Měl jsem ještě dost času, tak se stavím U Zrzavé Mary. Na Mary se mi líbilo, že kdykoli jsem tam zapadnul, vždycky jsem potkal někoho známého. Za barem dělal Kouzelník. Jako vždy optimisticky naladěný. Za pípou stála jeho holka, která by se hodila spíše do filmu s Marlene Dietrich. Tvářila se jako by jí ujely všechny vlaky a uletěly všechny včely. Ale občas dokázala být i ona milá. To pak nevím, jak se mám k ní chovat.
Prohodím s Kouzelníkem pár slov o divadle, o muzice. O starých dobrých časech, kdy ještě hrával na klávesy s kapelou Industriální Hošánci. Mimo vlastní repertoár hráli Hošánci i převzaté písně. Třeba Why does my heart feel so bad? od Mobyho. Když spustili tuhle věc, publikum šlo do kolen. Ty časy se už nevrátí. Za barem se střídal Kouzelník s Krásným Gerardem, divadelníkem a bubeníkem Industriální Hošánci, který hrál později s kapelou Krásný stěhovák Gerard a Sexuální Nábytek. Gerardovi je věnovaná tato báseň, kterou jsem složil při vzpomínce na naše potkávání v baru u Zrzavé Mary a Černého pavouka, kam odmyslitelně patřil.
Zamilovala se do Gerarda
krásného stěhováka,
co byl pořádná páka,
jednou blond
podruhé nazrzavo,
pokaždé dojemně cynický,
ponořený do své životní role.
Když potkal jsem ho na schodech
v mikulášském ohozu
byl, už trochu načnutý,
říkal mi:
„Tu holku dostanu,
na tuti!“
U jednoho ze stolů jsem si všiml holky, o kterou jsem kdysi hodně zajímal. Pokaždé, když jsem vešel do Mary, seděla sama u stolu a vždy na tomtéž místě. U malého kulatého stolku blízko baru, pod stojany s novinami. „Třeba je na holky,“ napadlo mě. Možná jsem si k ní měl přece jen tenkrát přisednout. Byla natolik zvláštní, až mě tím přitahovala. Malá kudrnatá holka s milým obličejem. Holka, co nosí sukně a blaženě se usmívá na celý svět. Teď chodí s jedním mým známým a už se tolik neusmívá.
Poseděl jsem v Mary asi půlhodiny, poté se vytratil k Peciválům, abych chytil volný stůl. Za mixem to roztáčel jako obvykle DJ Lukas. Před sebou panák zelené a na klíně vnadnou studentku. Vše se vyvíjelo podle plánu. Petr s Danielou dorazili na čas. Objednali si jídlo a nějaká piva. V kapse mi zavibroval mobil. Psala Malina, že se má dobře a že se strašně těší domů, což bude za necelý měsíc. Čím více se blížil její příjezd, tím více jsem po ní toužil. Od našeho prvního setkání uběhlo téměř půl roku a ještě jsme se ani pořádně nepolíbili. Nějak jsem ale vnitřně věděl, že to přijde. Alespoň jsem tomu věřil. Daniela mi dodávala odvahy, bratr se usmíval pod vousy. Ten večer jsem od nich dostal spoustu milých dárků s kávovou tématikou. Mít narozeniny uprostřed léta není žádná výhra. Většina lidí na vás zapomene, nebo si splete datum. Tentokráte bylo všechno obráceně. K narozeninám mi přáli i známí od vedlejších stolů a to jsem je měl skoro až za měsíc! Tou dobou budou Petr s Danielou zpátky v Praze urovnávat svůj pošramocený vztah. Poslední týdny to mezi nimi dost skřípe.
Narozeninová párty se protáhla až do brzkých ranních hodin. Přátelé kupují panáky a DJ Lukas je jako vždy k nezastavení. Vůbec by mě nenapadlo, že to skončí fiaskem. Když v rozverné náladě opouštím lokál, potkávám na schodech plačící Danielu se zakrvaveným trikem. Po bratrovi není ani vidu, ani slechu. Po chvíli z ní vypadne, že jí jednu ubalil a odešel neznámo kam. Možná se teď někde na Stodolní opíjí s mladýma holkama. Raději nedomýšlet.
Vezmu Danielu kolem ramen a táhnu ji domů. Tramvaj na Zábřeh jede jako na zavolanou. Daniela mi celou cestu leží na rameni a tiše pláče. Nevím, co s ní. Hlavně mi nejde do hlavy, proč by ji bratr bezdůvodně bil. Nikdy jsem neviděl, že by na holku vztáhl ruku. Možná se Daniele ze vzteku spustila krev a bratr se urazil, sebral se a odešel. Kdo ví? Daniela potřebovala utěšit. Potřebovala cítit, že ji má někdo rád. Těsně před domem mě dvakrát silně objala. Chtěla slyšet, že ji nikdy neopustím, že budu vždy nablízku. Řekl jsem jí, co potřebovala slyšet, setřel slzy a několikrát políbil Danielu na rozpálené tváře. Z nebe padaly provazy vody a za zády nám duněla diskotéka ze zábavního parku Alexandria.
V kolik dorazil Petr si už nevybavuji. Vím jen, že jsme už dávno spali. Každý ve své posteli, ve svém pokoji. Časně po snídani jsme vyrazili do města. Bratr si chtěl udělat pár snímků legendárního uhelného dolu Michal, památky chráněné Unescem. Vystoupili jsme na konečné trolejbusů v Michálkovicích. Petr vytáhne stativ a dá se do práce. Místní se u něj zastavují a vyptávají se, do jakých to bude novin. Na pár fotkách jsme i my s Danielou. Jak běžíme do stínu a opodál čenichá všudypřítomný Maxipes. Nejvíce fotek vzniklo na konečné trolejbusu, kde to vypadá jako někde v Dublinu. Cihlové baráky a uvolněná nedělní atmosféra, co víc si přát? Na zpáteční cestě pozná bratr v jedné z cestujících s kočárkem dívku, kterou před léty sbalil na jedné diskotéce. „Třeba je to dítě tvoje?“ popichuje ho Daniela. Petr zarytě mlčí. Svůj výlet zakončíme v Real Café. U stolu sedíme jen my s Danielou. Bratra kavárny moc neberou a tak se raději toulá centrem a mačká spoušť svého Nikona.
Krátce se s Danielou vracíme ke včerejší noční epizodě. Daniela pevně svírá moji ruku, jakoby se chtěla ujistit, že zůstaneme přáteli, i přestože s Petrem nebude. Vycítím její myšlenky a rovnou jí to vmetu do tváře.
„Ty se chceš s Petrem rozejít?“ „Ne, teď ještě ne. Ale myslím, že se to stane,“ sotva to dořekne, vejde do kavárny Petr. V ten moment se snažíme chovat, co nejpřirozeněji to jde, aby mu nedocvaklo, že se bavíme o něm. Tyhle naše soukromé dýchánky Petra totiž pěkně vytáčí. Vidím mu to na očích. Je mi jasné, že jakmile to s Danielou skončí nebo spíše ona s ním, tak mi to dá bratr pořádně sežrat. Daniela se však tváří jako mílius. A ještě u toho stíhá vtipkovat. Dobírá si Petra tím, že mu neustále předhazuje, že s ním chce mít pět dětí. A každému chce dát jméno začínající na písmeno A. „První bude Adolf,“ propukne Daniela v hlasitý smích. Hosté kavárny se začnou otáčet k našemu stolu. Petr supí zlostí, i když se to snaží maskovat. Už to na něm poznám, vždy se mu rozšíří zorničky a nepatrně zrudne v obličeji.
Když Daniela zmizí na toaletu a vzduch se malinko pročistí, sedne si Petr na její místo a s vážnou tváří se zeptá, jestli jsem včera v noci spal s Danielou. Odpovím mu velmi pobaveným pohledem. Po pár vteřinách i on pochopí, že pořád stojím na jeho straně. Teď ale nemůžu z toho rychlíku vystoupit. Ještě není čas. Celý pobyt Daniely a Petra mi s odstupem přišel jako dobře zinscenovaná fraška, kterou mi budou navždy připomínat jejich narozeninové dárky. Piknikové svíce, francouzský delikátní sauvignon; ročník 2004, replika mlýnku na kafe a šálky na espresso. Všechny ty krásné věci mám schované a zabalené v celofánu za vitrínou svého sekretáře. Padá na ně prach, ale ony tam stále jsou. Čekají na svou příležitost, až zdi pokoje provoní omamná vůně dívčího parfému. Na moment, kdy se pokojem ponese vůně a moje jemné prstíky rozehrají koncert na bělostných zádech děvčete, se kterým jsem se ještě před pár okamžiky procházel oderskými lesy. Dívka poslušně skloní hlavu a nechá spočinout ruku na mé obnažené hrudi. V ozvěně zaslechneme drkotání vagonů, které přehluší naléhavý hlas Thoma Yorka z Radiohead. Zpívá něco o lásce a potemnělé mysli. Kytary se hádají se syntetickým zvukem piána. Přesně tak, jak to mám rád. Dívka na posteli se svůdně tetelí s pootevřenými ústy. Líbám ji centimetr po centimetru. Sjíždím roztouženými ústy dolů ke kalhotkám. A ona neví, čí je. Už teď vím, že z dnešního odpoledne vznikne báseň. Báseň temná jako noc se šťastným koncem. Odměna za něhu, které se mi tolik nedostávalo.
Z připravované knihy.