Vzduchem tančí smrtelně ledový vítr. Nebe děsivě zčernalo, jen úplněk zbarvený do ruda, zlověstně vyhlíží ve snaze ovládnout oblohu a prorazit si cestu mezi mraky. Oslňující krvavá záře měsíce svítí na rozlehlý, kamenný hrad vystavěný na vrcholcích hor obklopených hustým, temným lesem.
Po klikaté cestě vedoucí od lesa k hradu se pomalu začínají za světel z pochodní scházet muži v sutanách. Těžká špinavá látka z dlouhé cesty zdobí jejich vyhublá těla. Je cítit chlad z lesa mísící se se s těžkým zápachem hnisajících ran bosých nohou. Strastiplná cesta trvala příliš dlouho, muži jsou znaveni, hladoví, toužící po kousku chleba, po slamníku a odpočinku. Nikdo mezi sebou nepromluví, jen příroda vypráví děsivý příběh rudého měsíce a tajuplného hradu. Strmé stoupání je obtížné. Ledový vítr způsobuje bolestivé dýchání. Průvod mužů přichází k hradu, stráž, která již očekává průvod mystiků, otevírá dřevěnou hradní bránu, vrzající zvuk se strašidelně rozléhá po celém nádvoří. Vše je připraveno, můžete jít za mnou. Ozve se z úst zrzavého hocha a rychlým krokem vede muže do jejich komnat.
„Mistře, mistře, už dorazili.“ Chodbou běží bosý mladý hoch. Jeho zrzavé vlasy přímo září jako planoucí oheň, při běhu sdělit velmistrovi onu správu o příchodu všech kněží z jejich uctívaného řádu ze všech přilehlých končin země. Velmistr pomalu, leč zlehka s přirozeným sebevědomím povstal od prostřeného stolu. Právě dovečeřel. Jeho postava odpovídala muži ve středním věku a i na šlechtický původ se mu pod rituální sutanou rýsovaly svaly, které dodávaly, ještě věší mužnosti jeho smyslnému půvabu. „Děkuji Petře“, zaznělo z úst velmistra. „ Ať je o všechny postaráno a ve správný čas všechny očekávám v rituální síni“. Velmistr se otočil zády k Petrovi a pohlédl do zdobného zrcadla na svou tvář. Dnes je velký večer. Jak dlouho se na tento okamžik připravoval, jak dlouho si vše přemítal ve své hlavě. Musí to být dokonalé, musí se má usilovná práce zdařit. Dnes večer, dnes je můj velký den. Velmistr pozoroval tvář v zrcadle a ve svých očích uviděl záblesk obav a strachu. Co když můj rituál nedopadne dle očekávání? Musím zahnat tyto myšlenky, nesmím myslet na neúspěch. Vše připravoval do nejmenších detailů s úctyhodnou precizností celé měsíce. Usedl do svého, polštáři vystlaného křesla, nechal si od sluhy nalít číši sladkého červeného vína a pohledem z okna pozoroval rudý měsíc v úplňku. Jak mystické, pomyslel si a na tváři se mu vyloudil slabý úsměv symbolizující spokojenost nad blížící se nocí, kde má být zakončeno jeho dílo.
Hradní sál byl prostorný, kruhového půdorysu. Plápolající pochodně ozařovaly kamenné zdi a dávaly místnosti atmosféru nesoucí tajemství. Uprostřed stál obřadní stolec.
Sedí na psu, v pevném objetí se drží jeho krku. Unáší ji temnou krajinou. Na obloze jasně září měsíc, je úplněk. Les se rozprostírá všude kolem ní. Ohromný chlupatý černý pes běží závratnou rychlostí. Z huby mu stříká pěna a jediný zvuk, který v tiché tmě slyší je tlukot jeho srdce. Nemá strach. Je v lese doma a zná tu každý strom, každou cestičku. Zná tu zvířata i lesní duchy, kteří temný les střeží. Míjí posvátný strom lesa a s pokorou v srdci se za ním ohlíží, chce si uchovat jeho obraz na věky. Pes běží, přeskakuje spadlé stromy, které bouřka uchvátila do svých spárů. Proběhne křovinami a Ariel se snaží položit své tělo na jeho hřbet, aby neměla tvář samý šrám od houštin. Otáčí se za nimi. Nikoho nevidí ani neslyší. Před nimi se objevuje starý hrad. Je ohromný pod světlem rudého měsíce, vypadá ještě větší, než je ve skutečnosti. „Jsme na místě Argosi“, zašeptá do ucha svému psu a sesedá z jeho hřbetu. Studená dlažba chladí její bosé nohy. Argos jde po jejím boku, jeho mohutné tělo ji sahá až k pasu. Pohladí ho po hlavě a jejich zraky se na okamžik setkají. Má dobrosrdečné žluté oči, dívá se na ni s oddaností a láskou a ona mu jeho věrný pohled opětuje. Blíží se ke vstupní bráně, prochází na nádvoří, kde už na ně čeká velmistr řádu zlatého slunce. „ Co tě přivádí Ariel?“ Zeptá se velmistr. „Potřebuji radu, můj pane.“ Velmistr souhlasně pokyne hlavou. Sakra zrovna dnes v můj velký den a ta malá…, no třeba bude k něčemu dobrá. Velmistr přejede Ariel pohledem, kterým se dívá muž na smyslnou ženu a odvádí ji i s jejím psem do místnosti, která je příjemně vytopena. Oheň v krbu krásně hřeje a jeho plameny šlehají v tanci vášně. Na zdech místnosti visí staré obrazy předků osvětleny světlem svíček. Nábytek je starý, krásná práce umělců svého řemesla. Všude je cítit zápach zatuchliny. Argos spokojeně odpočívá u krbu a jedním přivřeným okem neustále vše sleduje. „Ariel, dáš si číši vína?“ Ani nečeká na odpověď a automaticky pokyne na sluhu. Sluha sleduje Ariel, neodolal její spanilosti a zvláštní přitažlivosti, která z ní vyzařuje. Rychle doleje víno, než si někdo všimne jeho kradmých pohledů a se skloněnou hlavou a džbánem červeného vína odchází zpět na své místo.
Ariel, promluví velmistr: „Dnes Tě ubytuji v komnatách pro hosty a zítra se Ti budu věnovat.“ Ariel vstane a pokleknutím poděkuje za vlídné přijetí. Zavolá na Argose a v doprovodu sluhy odchází do komnat oddat se zaslouženému odpočinku po dlouhé, namáhavé cestě lesem. Sluha nalije Ariel ještě číši vína a milým úsměvem přeje klidný spánek. Kdyby jen tušila, co se dnes na hradě chystá, pomyslí si a odchází temnou, studenou chodbou zpět do hodovní síně.
„Vše je připraveno, můj pane“ zazní z úst Petra, který vytrhl velmistra z jeho snění. Ano, jistě Petře. Vše je připraveno. Opakuje a pohledem přejede svou rituální sutanu. Vše je tak dokonalé. Ach, jak moc jeho srdce touží po dokonalosti, je to snad tím, že ji nedokáže objevit sám v sobě, že nedokáže přijmout své slabosti. Dokáže vůbec milovat? Na jeho tváři je vidět smutek spolu s touhou vytvořit zázrak. Dnes, ano dnes se to stane a bude to dokonalé! Dnes večer povolám tu nejdokonalejší bytost, i kdyby měla být z pekla! Jsem stvořitel, pomyslí si a jeho hruď se dme pýchou stvoření a odhodláním válečníka, dobyvatele. Jde úzkou, temnou, kamennou chodbou následován věrným, zrzavým klukem, který ve svém pánovi spatřuje vzor všeho, po čem touží. Vidí mužnou krásu, sílu, odhodlání. Takový chce být Petr, levoboček jednoho z šlechticů, který svého nechtěného potomka odložily jako štěně. Jako ošklivé, nechtěné štěně, které nikdo nechce, jen jeho pán, velmistr ho má rád. Zrzek by pro svého pána, dobrodince položil svůj mrzký život.
Kněží, mystici ve svých sutanách stojí kolem rituálního stolce do kruhu. Plápolající oheň šlehá na kamenných zdech stíny hrůzy. Celým sálem je slyšet hluboké ticho, z kterého jde až strach. Jako by nikdo ani nedýchal. Přichází velmistr. Je krásný, je nadpozemsky krásný. Jeho husté, rovné vlasy sahající na ramena zdobí jeho odhodlanou tvář. Štíhlými prsty sahá po kápi sutany a zkušeným pohybem si ji navléká na hlavu. Nikdo z přítomných se ani nepohne. Petr zapaluje rituální oheň. Dostalo se mu té nevýslovné pocty a jeho tvář hoří vzrušením a hrdostí. On, Petr, zrzek, nechtěné štěně, on mezi tolika kněžími může zapálit tento posvátný oheň. Se zbožnou vděčností a úctou sleduje svého pána. Velmistr bere velkou knihu vázanou v černé kůži do obou rukou.
Argos zakňučí, Ariel se v okamžiku probere ze svého snění. „Co se děje můj věrný příteli?“ láskyplně pronese Ariel k Argosovi. Pes je nervózní. Zmateně pobíhá po komnatě a vybízí Ariel ke dveřím. Ariel sahá po šatech, rychle se obléká a už následuje svého věrného psa. Najednou znejistí, zastaví se. Ten pocit, zná ho. Cítí nebezpečí. Poklekne ke svému psu a zašeptá: „ Argosi, lásko moje, musíme čarovat. Buďme neviditelný.“ Ariel pronese slova zaklínadla a v ten okamžik, jako by byly stvořeny z mořské vody. Pohybují se stejně jako vlny na vodní hladině. Jsou krásní, jsou průhlední, jsou lidským očím neviditelný. Jdou již známou chodbou. Najednou zahlédnou světlo z pochodní.
Velmistr odříkává rituální text. Všude vládne hluboké ticho. Ariel zvědavě sleduje velmistrovo počínání. Chodí do kruhu kolem stojících mystiků. Nikdo ji nevidí, ale jak to že ji alespoň nezachytí mimosmyslovým vnímáním? Začíná být v klidu. Zde žádné nebezpečí nehrozí. Najednou její pozornost upoutá rituální oheň. Vidí, jak z jeho plamenů vychází démon. Je rudý, stejně jako záře ohně, která ji oslepuje. Jejich pohledy se setkají. On ji vidí. Ariel natáhne ruce proti démonovi a zamíří modré světlo, které vychází z jejich dlaní. Démon udělá totéž, ale z jeho pařátů jde světlo červené. Probíhá souboj energií. Mniši ani velmistr nic nevidí. Hrůza, jsou snad slepí? Na co si to tady hrají? Vyvolávají démona a ni ho nejsou schopni uvidět? Souboj je nekonečný. Ariel už je vyčerpaná. „Bože, dej mi sílu!“ zazní v její mysli. Démon se začíná vracet do plamenů. Ariel zvítězila v souboji s démonem, ale neustále má zvláštní pocit, že to není u konce. Velmistr končí obřad. Je zklamán, že jeho dnešní záměr při rudém úplňku přivolat démona, aby mu sloužil, nevyšel. Mniši se pomalu, mlčky rozcházejí do svých komnat. Velmistr zůstává sám, držíc vzácnou knihu v rukou. Jen neviditelná Ariel a její věrný pes Argos vše pozorují. Velmistr padá na kolena, křečovitě svírá vzácný svazek kouzel a zaklínadel a dává se do pláče. Zdrcen, vnitřně poražen. Kde udělal chybu? Vždyť vše bylo tak dokonale připraveno. Ariel sleduje jeho bolest. Srdce se jí svírá při pohledu na mužovu beznaděj. V hloubi duše pociťuje lásku a zároveň vztek nad tím co způsobil. Vždyť vyvolal démona, kterého ani není schopen vidět jak on, tak i jeho kněží. Prý řád zlatého slunce, co to má být? Řád slepců? Ariel začíná pociťovat návaly emocí. Klid, klid, uklidni se a přemýšlej. Snaží se zklidnit mysl. Co teď? Argosi, rychle do komnat! Teď, hned! Rychle! Neviditelné vlny mořské vody se valí temnými chodbami hradu. Začíná svítat. Ariel rychle zabouchne dveře od komnaty, vysloví zaklínadlo a v ten moment mají opět zpátky svou původní podobu. Argos zakňučí a schoulí se k posteli své paní. Ariel padá únavou do měkkých peřin. Víčka těžknou a vládu přebírá království snů.
Petr pomáhá svému pánovi vstát. Velmistr ztěžka svírá svou vzácnou knihu. Cítí se tak znaven a stár. Cítí se zcela bez energie. Petr láskyplně podpírá paže svého dobrodince, venku začíná svítat a sluneční paprsky prostupují okny do kamenného hradu. Velmistr se na okamžik zastaví a podívá se do slunce. Jaký rozdíl spatřuje nad zlatým, hřejivým sluncem a rudým, ďábelským úplňkem. Nedokáže odtrhnout zrak od toho, co vidí jeho oči. Je snad měsíc iluzí? Je snad pocit ovládat nadpřirozené síly v náš prospěch iluzí? Kde je pravda? Myšlenky se mu honí hlavou a nohy těžknou. „Petře, víno! Přines víno a zavolej Ariel!
Hned!“ Petr se opatrně vyprošťuje ze sevření svého pána a utíká kamennou, úzkou chodbou ve snaze co nejrychleji splnit jeho přání.
Do příjemně vytopené komnaty přichází, Ariel v doprovodu svého věrného ochránce Argose. Velmistr sedí v křesle a z číše popíjí lahodné víno. „Petře, nalej Ariel tento lahodný mok“. Petr vzal číši vína a podal ji Ariel, která nedokázala odtrhnout zrak od velmistra. Neustále se jí vracela vzpomínka na včerejší večer, na to co viděla. Má mu to říct? Ne, nevěřil by jí to. Potrestal by ji. Mohla by přijít o svůj život. Rozhodnuto, bude mlčet. „ Ariel, co Tě přivádí na můj hrad?“ Ariel najednou zůstala jak přikovaná. Bože já úplně zapomněla, proč jsem za velmistrem přijela. Pomyslí si. Ale copak ho teď mohu žádat o radu, potom co jsem včera večer, viděla? Bože, co jen mám říct? „ Pane můj, odpust mou troufalost. Odpusť, že jsem neohlášena přijela na tvůj hrad a přijala tvé pohostinství. Já jen, že ve tvém království, jsou démoni.“ No, nazdar. To jsem tomu dala. Napadlo Ariel, ale těmto slovům nedokázala zabránit. Velmistr se na ni upřeně zadíval. V mém království? Zbláznila se? Copak jsem nějaký král? Démoni, vždyť jsem se je pokoušel přivolat a neslyší mé prosby. Jsem ji snad pro legraci, Velmistr se zamračí, ale Ariel, jako by četla jeho myšlenky, okamžitě praví:“ Odpusť mi mou troufalost pane, vím, že nejsi králem, ale tvá urozenost a dobrá vůle jest mezi prostým lidem vzývána a hodna krále a o démonech praví lid. Tak jsem nemarnila čas a s prosbami o pomoc mě lidé za tebou poslali, prosím pomoc nám.“ Ariel sama sebe udivila, jak bravurně z možné léčky vybruslila a velmistra okouzlila. Velmistr najednou zapomněl na neúspěch včerejší noci, najednou před sebou uviděl spanilou, statečnou Ariel se svým velkým psem. Najednou měl být zachráncem lidu proti démonovi, kterého ještě před pár hodinami chtěl pozvat ke svému stolu. Najednou mu v hrudi začalo tlouct srdce rytíře. Zachráním prostý lid, Ariel. Zachráním náš lid proti démonům. Jeho krásnou tvář ozdobil úsměv. Možná to byla úleva, že už nemusí nést břímě pocitu dokonalosti. Najednou se cítil lehký, svobodný a šťastný. Z celého hrdla se začal smát, smál se dlouho, až mu tekly slzy. Popadl Ariel do náruče a tančil s ní přes celou místnost. „Ariel, ty jsi mě vyléčila a já ti děkuji.“
………………………………………. A jak končí pohádky? No možná se zjeví démon, kterého velmistr přivolal a Ariel bude muset bojovat, protože zcela jistě ještě nad démonem nezvítězila.
A teď už jdu spát