Měl jsem

Měl jsem s tebou nastoupit do druhého vagónu metra linky C a odjet podzemím do ráje, na konečnou stanici, kde by všechno začalo, kde by má touha explodovala u stromu poznání, kde bychom se sobě vzdali. Ale nevkročil jsem v rajský eden a nevzýval hada.
Měl jsem tě přimáčknout ve výtahu na ohmataná tlačítka a mezi třetím a čtvrtým patrem se zaseknout s tvými kučeravými černými vlasy a nechat popcornovou chuť proudit mezi našimi ústy. Ale neodvážil jsem se čelit tlačítku STOP ve své hlavě.
Měl jsem se k tobě přivinout pod nádhernou noční oblohou a hledat tvé žhavé souhvězdí, které by osvítilo zahalený klid i do těch nejtemnějších koutů tvého vesmíru. Ale vyděsila mne tma v mém zakřiknutém nitru.
Měl jsem tě vtáhnout pod peřinu a nechat budík, ať nám odpočítává horkost našich těl v rytmu zvonění tramvají na zastávce, kde každé otevření dveří je znamením a pozváním cestu ochutnat. Ale nechal jsem čas mne předběhnout.
Měl jsem tě povalit do sněhu a zahřát se tvými obrysy, které hladově čekaly na teplé dlaně dobyvatelů a prosily nebe, aby jim ukázalo tu nejschůdnější cestu. Ale zůstal jsem zbaběle sedět v základním táboře.
Měl jsem s tebou vyrazit na rychlou jízdu na kolech po krajině vášnivých zákrut, které směřovaly k jediné slepé ulici, ve které už nebylo více místa, než pro dva bláznivé cyklisty bez ochranných přileb, bez znalosti dopravních předpisů, bez ostychů nahoty. Ale nezvládl jsem projet ani první těžkou zatáčkou.
Ale možná jsem to všechno udělal a teď jen lituji, že se to stalo bez zakoušení větších napěněných vln, které dávají námořníkům příležitost k intenzivnímu prožívání každého vyhraného zápasu nad rozběsněnými živly.
Ale možná se to všechno opravdu nestalo a já nelituji ničeho, protože o to více si vážím toho, co se stalo potom.