Začátkem 60. let se situace kolem cestování začala mírně uvolňovat a dalo se už zajet na návštěvu příbuzných i do kapitalistické ciziny.
Jako sedmnáctiletý student gymnázia jsem se po dlouhých rodinných poradách a úvahách vypravil za vídeňským strýčkem Schanim. K překonání hranic byla nutná výjezdní doložka, která opravňovala k jedné cestě.
Na návštěvu blízkého ale zároveň dost odlišného světa jsem se těšil neméně než na Vánoce. Těžko pochopit tehdejší pocity dnes, kdy jsou si i –náctileté ratolesti schopny vygoolovat nějakou prima levnou letenku a odebrat se ze dne na den na druhý konec světa bez velkého loučení a dramatických scén.
Krásný červencový den začal koupelí v Berounce. Rodiče mě doprovodili na pražské Hlavní nádraží. Odtud kolem druhé hodiny odjížděl rychlík Vindobona.
Vindobona byl název osady římských legionářů, která kdysi stála v prostoru dnešní Vídně. Podle toho byl romanticky pojmenován i vlak, který jezdil mezi Berlínem, Prahou a Vídní. Když se dnes podíváme na jeho fotografie, připadá nám nenápadný, nijak zvláštní. Přesto už nástup do něho znamenal být jednou nohou na Západě.
Na nádraží jsme byli brzy a pozorovali mé budoucí spolucestující. Vlak nebyl nijak dlouhý, moc lidí do Vídně nejezdilo a tak se nejednalo o žádné nepřehledné zástupy.
Tím spíše jsme si všimli, že mezi lidmi čekajícími na příjezd Vindobony je i Karel Krautgartner s manželkou. Krautgartner byl přední československý jazzman, dirigent, skladatel, „muž majestátního vzhledu a napohled nemenšího sebevědomí“, jak si o něm můžeme dnes vygooglovat.
Z chování dvojice jsme usoudili, že pan dirigent svou manželku, tanečnici s uměleckým jménem Elen Tanasco, jen doprovází k vlaku a ona pojede do Vídně sama.
Když vlak přijel, zjistil jsem, že dokonce pojedu ve stejném kupé jako paní Krautgartnerová. Vzpomínám si, že jsem seděl po směru jízdy a paní Krautgartnerová proti směru.
Přítomnost celebrity mě inspirovala k tomu předvést nějaký veselý kousek, prostě se před ní nějakým způsobem vytáhnout.
Samozřejmě jsem jako sedmnáctiletý stydlivý mladík nebyl schopen s dámou navázat nějakou nenucenou konverzaci, na to jsem neměl dost kuráže a duchapřítomnosti.
Situace umožňující si zaexhibovat před celebritou se ale přece jen naskytla, bohužel do toho byl zapleten i státní, v tomto případě celní orgán.
Celní problematika, která vyústila v minidrama, byla následující:
A)
Ve Vindoboně bylo k dostání exportní pivo Plzeňský prazdroj, které na trhu normálně nebylo. Všechny produkty, které se daly vyvézt na Západ za tvrdé valuty, se totiž vyvezly a domácí obyvatelstvo se takových požitků muselo vzdát. Odměnou mu bylo, že mohlo radostně překračovat výrobní plán. Několik lahví plzeňského Prazdroje bylo hlavním dárkem, který jsem chtěl vídeňskému strýčkovi dovézt.
B)
Československé koruny se nesměly vyvážet a v zahraničí měnit. Každý musel nahlásit, kolik jich má a stejný počet dovézt zase zpátky.
Mezi body A a B byl jasný konflikt zájmů.
Ten byl vyostřen tím, že už zanedlouho poté, co vlak opustil pražské hlavní nádraží, přišel celník s dotazem, kolik že máme u sebe československých korun.
Já jsem si říkal, musím mít nějaké peníze mimo, já tady nahlásím třeba sto dvacet korun, ty plzně budou stát padesát a až pojedu zpátky, bude mně ta částka chybět, budu mít potíže, škraloup a do Vídně se třeba už jen tak nepodívám.
V tomto smyslu jsem hovořil k celníkovi. Připomínal jsem, že strýc je starý a pracovitý člověk, dárek si zaslouží, už se na ten Prazdroj těší jako malé dítě.
Moje obhajoba morálního nároku strýčka Schaniho na české pivo budila u cestujících v kupé včetně paní Krautgartnerové veselí, sem tam bylo slyšet zasmání.
Celník to vztáhl na sebe, připadlo mu, že zlehčuji jeho úřad a dělám si z něho legraci. Nedal mně jasnou odpověď, na záznamu do celního prohlášení netrval a odešel pryč. Byla tím prekérní situace vyřešena? V žádném případě.
Za několik minut se totiž objevil znovu. S přísným pohledem mne vyzval, abych ho doprovodil do zvláštního, inspekčního kupé. Tam se, jak prohlásil, podíváme (my oba), jak na tom s tou naší měnou opravdu jsem, kolik jí vlastně vezu.
V kupé k žádným drastickým scénkám nedošlo, byl jsem jen vyzván, aby zpřevracel všechny kapsy, kolik jsem jich v kalhotách měl. Z jedné z nich vypadly asi tři tříkorunové bankovky, což mohlo dělat dojem, že je chci pašovat. Na nějaký valutový zločin proti státu nebo poškozování národní hospodářství, jak se tehdy říkalo, to ale přinejlepším nestačilo.
Byl jsem s napomenutím propuštěn, Prazdroje jsem si směl koupit a poté provést záznam do celního prohlášení.
Na vídeňském nádraží Františka Josefa mne kolem deváté večer přivítali dva strýci a dvě tety.
Jedna z prvních otázek byla, zda se osobní prohlídka dala vydržet. Byl jsem zaražen. Mají snad moji vídeňští příbuzní telepatické schopnosti?
Nič také, jak říkají bratři Slováci, stačilo se pořádně podívat dolů za sebe; podšívka zadní kapsy, ze které vypadly tříkoruny, volně vlála letním večerem. Zastrčil jsem si ji a vídeňské prázdniny mohly začít.
15.7.2015