Mám náladu pod psa. Teď jdu ze schůzky s nějakou padesátkou, co shání chlapa. Bylo to na nic.
Sakra. To je kočka. Ale je moc mladá. Má hezký pohled. Nejen pohled, je hezká celá. Je krásná, tak nějak příjemně.
Má sexy mozek, tuším, že je to ten správný. Chci ho. Proč tak zírám? Dělám, že se rozhlížím po vestibulu a náhle se mi v hlavě ozývá varovný signál, že tahle známost nebude jen tak. Že to není vůbec bezpečné… Je jako magnet, mé oči na něm proti mé vůli ulpívají.
To není možné, … jen na něj pohlédnu a varování je pryč.
Blbec čas. Sbalil bych jí. Proč se musím s lidmi míjet v čase? Ježíši. Radši uteču, abych nezačal blbnout. No nic, jdu na Metro. Stavím se u KraBa na jedno. Snad tam nikdo známý nebude.
Co na mě vidí? Asi špatné vidí. Určitě špatně vidí. Taková mladá … Nebo si dělá srandu?
Vidím to velmi jasně, uvědomuji si ten velký věkový mezičas. Moje myšlenky jsou zastřené, všechny mé vzpomínky jsou rozostřené. … Touhy nevyslovené, čas neúprosný, … proč?
Dlouhé byly mučivé dny, konečně jsem zapomněla na toho, kdo mi tolik ublížil. Proč se mi to vrátilo, právě teď? Tak proč? Proč je to jen tak složité?
Je jako magnet. Proč mě tak přitahuje, jako kdyby měla nějaké záření, nebo co. Radši zrychluji krok. Takových žen, aby se člověk bál. Je přitažlivá, ani o tom neví. To je síla.
Ne, to nedopadne dobře, vím to. Tohle přeci nejde. Bývalo by to možné, jen být o něco starší, nebo on mladší… Zpropadeně, jsem to ale pokrytec. … Copak jsem to nebyla právě já, kdo vždy prohlašoval, že na věku nezáleží?
To se nepotkává každý den. Je to možné? Jde přímo ke mě. Tak zvláštně se usmívá. No a co? Co by se mnou dělala? Projdeme kolem sebe a už se nikdy neuvidíme. Asi si ji budu pamatovat až do smrti. Už je u mě. Co to dělám? „Dobrý den.“ … To jsem ale blbec. Také bych se měl víc ovládat. Teď mi řekne, abych se vrátil do hrobu.
Procházím kolem něj už snad půl století a až teď jsem byla schopna otevřít tu svou papulu a pozdravit. Ano, chovám se velmi sebevědomě přesně, jak to mám ve zvyku, jsem si jistá, že to vypadá dost nenuceně, jsem dobrou herečkou.
Vedeme běžnou konverzaci jakoby nic. Ani jsem netušila, že to půjde tak hladce, … tak hladce.
Usmála se. Hovoříme spolu, ani nevím o čem. Nebo jsem se rozdvojil? Ale ne, už je to dobré. „Slečno, zajdeme na kafe? Tady je to takové nepohodlné.“ V každém případě to bude příjemný podvečer. Nedá mi košem?
Její hlas je, jako melodie. Nějak nevnímám smysl jejích slov. Je to nějaká čarodějka? Co se to se mnou děje? Najednou jsem zmatený. Snad ji nemiluju? Je to všechno na hlavu.
Je nějaká vysoká. Táhne mě to, jako gravitační paprsek. Už stojím těsně u ní. Lekám se, nenápadně dělám krok zpět. Jsem napnutý. Co mi řekne?
Snad moc neblábolím, mívám k tomu sklony. Je tu, chce jít se mnou na kafe, tak asi zase tolik neblábolím, anebo ho ty moje nesmysly zajímají. Přistihuji se, jak vyslovuji: „Půjdu velmi ráda.“
Najednou jako by tlukot srdce bylo to nejhlasitější, co momentálně slyším, … tajím dech, abych ho trochu umírnila. Moc to nepomohlo, … jak by taky mohlo?
Vestibul se rozsvítil. Nevěřím svým uším. Najednou jsem klidný. Navrhuji, že zajdeme k Ferdinandovi. Jsou tam malé stolečky.
Nemám ani tušení, kde je nějaký Ferdinand, vlastně je mi to i nějak jedno, času mám dost,… vlastně i kdybych ho neměla, tak s ním bych šla kamkoliv.
Co to dělám? Mohl bych být jejím dědou. Ale představuji se: „My si tady mluvíme, a ani nevíte, jak se jmenuji. Tak jsem Petr.“ Pohazuji ukazovákem a říkám jí: „Tak jdeme?“
Jé, jsem to ale nezdvořilá, tak jsem se zabrala do konverzace, že jsem si ani neuvědomila, že jsme se ani nepředstavili: „Já jsem Maruška. … A ano, jdeme.“
Je nějaká moc krásná. Začínám se topit v tom jejím jiskřivém pohledu.
Cesta je zdlouhavá, musí se se mnou na sto procent nudit. Snažím se už tolik nemluvit, myslím, že mluvím až příliš.
Maruška. Krásné jméno. Měl jsem tenkrát strach, také se jmenovala Maruška. Jenže bylo na mě moc brzy, půl roku po rozvodu, tak jsem vycouval. Neměl jsem to dělat, byla skvělá. Ale tahle Maruška je také skvělá, možná ještě skvělejší. To snad není pravda. Září z ní radost. Co na mě může jenom vidět? Poslouchám ji se zájmem. Najednou zmlkla. Také nic neříkám. Jen: „Je to naproti.“
Přecházíme ulici, vypadá spokojeně. Pořád se usmívá. … I když se neusmívá. Sálá z ní pohoda.
Jsem děsně nervózní, to musí být neskutečně znát. Přecházíme ulici: „Vypadá to tu pěkně.“
Najednou mám silný pocit, že je úplně jiná, než ostatní ženy. Cítím se bezpečně, na nic si nehraje a to se mě líbí. A není to žádná herečka.
Je mi hezky…. Je to bezva. Už teď ho mám ráda.
Úplně mě sebrala. Ježíš, ani ji neznám a už ji miluju. … Je to možný?
Přijde mi jako velmi zajímavý člověk, což se mi stává málokdy. Málo kdy mi někdo přijde zajímavý. Myslím, že je to velmi dobré. Podle mého je to začátek něčeho pěkného, ať už přátelství nebo lásky, každopádně vím, že to bude krásné.
Fakt je mi skvěle. … Vedle ní. Někomu nahoře děkuji za to, že způsobil, že jsme se potkali. I kdyby se něco stalo a ona musela rychle někam odejít. I tak by to stálo za to. Na to se nedá zapomenout,… nikdy. Úžasně mě to nabíjí.
Tím to všechno začalo.
Jak se stalo, že jsme spolu už rok? Je to všechno příliš hezké. Teď se toho nebojím: „Petře, víš, co mě teď napadlo? … Velká šílenost.“
Přišlo to, jako blesk z čistého nebe. Dívám se na ní tázavě.
„Napadlo mě, že bychom mohli zkusit žít, natvrdo, … napořád, … se vším všudy.“ … A je to venku. … Už na to myslím dlouho. A neříkal právě on, že když nevíš, skoč do té vody? Tak jsem skočila. Je to hodně vysoko a je mi nějak jedno, jestli si nabiji, nebo ne. … Věřím mu. … Dopad bude dobrý.
To mě vůbec nenapadlo. Jsem o čtyřicet let starší. Mám ji velmi rád, možná že ji miluju, nevím. A se vším všudy? Vlastně to tak je, jen s tím rozdílem, že spolu snídáme jen někdy.
Jsem překvapený: „Jako že bych ti dělal dědu, tvojí mámě tátu a doma manžela, … to už stejně dělám.“
Co to říká? Jsem to ale husa. … Ne, … nejsem, znám ho.
„Ale víš co? … Moc tě miluju. Problém s tím nemám žádný.“
To je nádherný úder, až jsem skoro omdlela, jsem jako šílená. Proti své vůli mu skáči na krk, chci ho prostoupit, chci být celá v něm. … Oplácí mi to.
Opravdu jsem se lekl. Jen na tři setiny sekundy. Jsem zasypaný polibky, najednou se mi chce, hned teď a tady.
Je to šílenost, … stejně se nebojím. … Jsem nezodpovědný?
Jak jsem jí to tenkrát mohl jen udělat? Co jsem si myslel? Teď je jí čtyřicet a můj letopočet mládí bude za dvacet let trojciferný. Tu řeku přebrodím dřív. Až to bude, tak se zblázní.
Zkazil jsem jí život, i když jsme ho měli oba krásný? … Asi ano. I kdyby vyšel můj stoletý plán, jí bude šedesát a žádný muž ji už nebude chtít. … I když je pořád štíhlá, krásná a příliš dobrotivá. Maruš je žena – Vamp a každý obvyklý muž se jí zalekne. … Ale já jsem také obvyklý, … sám se v tom nevyznám.
Teď, abych se bál, že to se mnou sekne. … Neměl jsem to tenkrát dělat.
Podle námětu Marušky Kopecké napsala Maruš Kopecká a Petr PeLe