Otevřít se mnohdy bolí,
potřebné však navýsost.
Aspoň sami sobě přiznat
vše, co jsme v koutku duše
dlouho skrývali,
ani sobě samým nepřiznali.
Nepřiznané však tíží,
není čím přebít,
není jak rozptýlit,
není kam utéct.
Všude si je nosíme s sebou,
v sobě samých.
Kdysi nás někdo odsoudil,
zesměšnil či zahanbil,
ničil či týral.
Anebo se za něco stydíme,
za cosi „hrozného“ viníme,
zcela nemožní si připadáme.
To se nikdy nesmí provalit!
Hrůzou se potíme –
snad to nikoho nenapadne.
Taková potupa, ponížení,
či obrovská tíže domnělého provinění.
Co když jde však
o naše pokřivené hodnocení?
Třeba se za něco soudíme
a tím se sami trestáme,
peklo na zemi si denně chystáme.
Proč to, k sakru, děláme?
Když svěříš se na vhodném místě,
přijde úleva.
Ne – nejsi, jak sis myslel,
žádný hajzl ani ničema.
Co někde v koutku srdce v sobě dusíš,
musí ven.
Pak budeš ze svého vlastního žaláře vysvobozen.
