Zde jsem na portálu Otevření publikovala již tuto povídku, ale jako prózu. Nyní Vám ji představím jako filmovou verzi, kterou jsem psala do Školy tvůrčího psaní Markéty Dočekalové. Pokud autor vymyslí filmový příběh, ze všeho nejdříve se píše tak zvaný námět filmu. Námět líčí jen nejdůležitější dějovou linku a nezabíhá do větších podrobností. Je z něj patrné téma, hlavní děj, počet herců a finanční náročnost projektu. Pokud takový námět zaujme producenta nebo režiséra, vyžádá si od vás napsání filmové povídky.
PRVNÍ KONCERT VE VÍDNI
V lednu roku 1864 uháněl rychlík v pozdním odpoledni zasněženou krajinou z Prahy do Vídně. Jízda byla plynulá a bezproblémová. Josef Fiala seděl pohodlně v jednom kupé a nahlas přemýšlel o své cestě: „Zatím jde vše podle plánu, večer bych měl svůj koncert dobře stihnout.“ „Snad jsem důkladně připravený, cvičil jsem tvrdě celé měsíce.“ Vzdychl a opřel si hlavu o sedačku. Pravidelný rytmus kol Fialu ukolébal ke spánku. Zdálo se mu, jak sedí u svého učitele Vejvanovského doma v knihovně a on mu vypráví o Vídeňském publiku. „Vídeň je kolébkou hudebníků již několik století. Za tuto dobu se lidé naučili poslouchat hudbu v té nejkrásnější podobě. Koncerty se tam konají téměř pravidelně.“ Fiala seděl se zatajeným dechem a hltal každé jeho slovo. „Skladatelé to nemají u obecenstva skutečně jednoduché. Buď vypískají tvojí hru, nebo je nadchneš a obdržíš velký aplaus.“ Za nějakou dobu uslyšel, že se venku něco děje. Otevřel oči a všiml si, že za oknem začalo hustě sněžit a zvedl se silný vítr. Sníh v rychlém sledu narážel na sklo a pískající zvuk vichřice mu naháněl strach.
Asi po padesáti kilometrech brzdy se smutným pískáním zaskřípaly. Přes koleje ležel silnou vichřicí skácený strom. Lidé se smíšenými pocity a se zvědavostí otvírali okénka, aby viděli, co se venku stalo. Především muži vycházeli ven, aby se šli podívat na tu spoušť. Fiala nadával při cestě z vlaku, když šel ostatním mužům pomoct. Společnými silami strom do hodiny z trati odstranili. Zpoceni, špinaví od sazí v dýmu vycházejícího z komína lokomotivy, ale šťastní, že mohou pokračovat v cestě.
Před nádražím si vzal první drožku, která ho kvapem odvezla do divadla na Vídeňce ležící v centru Vídně. Sněhová bouře již přestala, jenom příjemně sněžilo. Lidé v elegantních róbách stáli na schodech u vchodu do divadla, Fiala je musel zdvořile rozhánět do stran, aby mu uvolnili cestu. Přiběhl do haly jako vítr, a přinesl s sebou chladný průvan. Sháněl se po vchodu pro účinkující. Jeden z pořadatelů mu uctivě ukázal cestu. Vydal se tedy nahoru po schodech a napravo chodbou, kde na jejím konci u olejového osvětlení stál postarší muž se vzpřímenou postavou a s někým tlumeně hovořil. Když přišel blíže, uviděl, že ten muž je jeho učitel Vejvanovský. „Chlapče, kde jste? Už tady na vás netrpělivě čekám.“ „Omlouvám se, pane.“ Podíval se do tvrdé, ač moudré tváře jakoby v ní chtěl vyčíst alespoň náznak pochopení. Obličej pana Vejvanovského zůstal kamenný, ale oči naznačily pochopení. „No…, hlavně, že jste tady!“ Zavedl ho do místnosti pro účinkující. Usadil se na polstrovanou židli, protože si musel chvíli odpočinout. „Josefe, máte všechno s sebou?“ „Mám, pane!“ „Dobře! Nejdříve se převlékněte a potom se půjdeme podívat na program. Pořadí skladeb je jinak, než jsme se dohodli.“ Ukázal mu plakát přilepený z vnější strany dveří, kde byly napsané jména a skladby účinkujících. Nejdříve četl, že budou hrát houslovou sonátu č.10. Op. 96. Ludwiga van Beethovena a houslový koncert Felixe Mendelssohna Bartholdyho pod taktovkou Reinharda Neumanna. Když sjel očima níže, uviděl silně napsané své jméno: Mladý houslový virtuos Joseph Fiala vám představí své dvě skladby: Zpěv slavíka, Píseň vodopádu a pokračuje koncertem D dur. Niccola Paganiniho. „Mám strach, pane. Já to nezvládnu,“ řekl sevřeným hlasem a utíral si kapesníkem pot z čela. „Josefe, dokážete to, vždyť jste šikovný!“ Poplácal ho mužně po rameni. „Dám vám jednu radu. Až přijdete na jeviště, nedívejte se na publikum, to by vás značně znervóznilo. Soustřeďte se jen na hru. Představte si, že stojíte sám na krásné louce a hrajete přírodě a hmyzu. Uvidíte, že přestanete mít ostych a hra půjde sama.“
Když vkročil rychlým, dlouhým krokem na podium, nedíval se nalevo, kde sedělo obecenstvo a bohaté měšťanstvo Vídně, očekávající netrpělivě nový houslový zázrak. Viděli před sebou středně vysokého mladíka s blonďatou kudrnatou kšticí, v poněkud delším obleku. Chvíli se koncentroval a uvedl se do naprostého vnitřního klidu, než začal hrát. První větu začal v lyrickém tempu, jakoby vše bylo svázáno kázní. Druhou větu zahrál veselým poněkud energičtějším tempem. Zapomněl, kde stojí, melodie houslí ho přenesla do hor k šumějícímu vodopádu, pomalu plujícím mrakům, slunci a jeho jediní diváci byli ptáci, kteří mu v úctě naslouchali. Když skončil, publikum bylo v němém úžasu.
Lekl se. Stál na podiu a těkal nervózně pohledem do hlediště. Vzápětí propukl v sále hřmotný potlesk. Uviděl svého učitele sedící ho v první řadě, jak se usmívá a povzbuzuje ho jemným gestem ruky. Oddechl si úlevou.
U druhé skladby, Zpěv slavíka již získal jistotu ve hře a důvěru publika. Z nesmělého mladíka se stále více stával virtuos nejen hrou, nýbrž i výrazem tváře. Od prvních tónů skladby okouzlí posluchače překrásný zpěv houslí, který se vznáší nad podiem s jemnou melancholií, lehce jako křídla slavíka, kdesi nad krajinou vzpomínek. Sálem dozněl poslední potlesk. Fiala se opět soustředil na poslední a zároveň nejtěžší kus z celého vystoupení Paganiniho koncert D dur.
Zavřel oči a přes rty odříkával potichu modlitbu: „Panebože dej mi sílu, ať zvládnu poslední skladbu, jako ty předešlé.“ Nasazuje smyčec a prostorem se chvěje měkký opojný tón, zbavený veškeré hmotnosti. Hra má sílu a svižný strhující styl, dojímá zjemnělým citem. Pod jeho dlouhými, štíhlými a přitom ocelově pevnými prsty žhne závratný zpěv, prolomený pizzicatem, tu jiskřivé perlení arpeggií, blýskavé staccato, vše křišťálově čisté. Sálem se ozve několikrát ‘Bravo’ a vybuchne nadšením. Diváci dokonce stojí a dlouze aplaudují. Přijali ho.