Jana Franče Jirásková byla milým hostem říjnového pořadu Otevírání No.20. Děkujeme za návštěvu a přinášíme ukázku z její nové knihy Zbláznila ses?, kterou můžete zakoupit kupříkladu zde: Kosmas, Paseka.
III.
„Filipe, prosím tě, přijeď si pro mě,“ fňukala jsem do telefonu, „nemůžeme se odsud vymotat.“
Nasedly jsme s mámou omylem do vlaku opačnym směrem, a když jsme na nejbližším nádraží vystoupily a chtěly to napravit, nebylo možný, abysme se dostaly na správný nástupiště. Cestu nám neustále zastupovaly hloučky malejch špinavejch dětí a šíleně vzteklejch divokejch psů. Psi cenili zuby a zlostně vrčeli, kdykoliv jsme se sebemíň pohnuly. Děti mě sem tam tahaly za triko a občas si některý z nich utřelo nos do máminy sukně. Filipa jsem slyšela jakoby z šílený dálky. Utěšoval mě a vysvětloval, že se za mnou nedostane dřív než pozdě odpoledne.
„Filipe, prosím tě…“
„Opravdu to nemůžete nějak vyřešit? Není poblíž někdo, kdo by vám pomohl?“
Jo, lidi tam nějaký procházeli, ale tomu našemu podivnýmu seskupení se vyhejbali obloukem. Když jsem na ně začala volat, zdálo se, že nikdo neslyší. Jeden jedinej pán vypadal trošku nadějně. Přistoupil blíž, usmál se, otevřel aktovku… Čekala jsem, co udělá. Vyndal svačinu, kterou mu pečlivě zabalila manželka, ulamoval kousky a krmil psy. Nevěřila jsem svejm očím! Prohlídla jsem si ho pečlivěji a nevěřila podruhý:
„Tati? Seš to ty?“
Jo, byl. Matka pohrdavě řekla:
„No jo, chlapi! Co bys od nich mohla chtít!“
Narážela na otce i na Filipa. Možná na všechny mužský, který kdy potkala, a který jsem kdy potkala já.
„Udělám, co budu moct,“ končil hovor Filip, „ale nic ti neslibuju.“
„Mám tě ráda!“ vykřikla jsem napůl zoufale. „Moc ráda, víš to?“
Matka vypustila hodně hlasitý „Tsssss!“
Po nějaký době jsme se pomaličku přesunuly do nádražního bufetu, pořád v obklíčení dětí a psů. Máma mi četla nahlas nabídku jídel. Paprikovej lusk s rajskou vypadal slibně. Tlustá pani za pultem halekala okýnkem do kuchyně:
„Dávejte sakra menší porce! Takhle přijdem na buben! A tmavookejm bez masa!“
To moji matku popudilo.
„Zrovna jsem si chtěla objednat výpečky se zelím!“ rozčilovala se.
„Výpečky,“ zachrochtal za ní plešatej průvodčí a chytil ji zezadu za prsa.
„Dobytku!“ vyjekla máma. „Teď bys chmatal, co? A až bych byla stará a nemocná, odkopnul bys mě jako prašivýho psa!“
Největšímu psovi ze smečky se nelíbil její pištivej hlas anebo spojení „prašivej pes“, trochu zavyl a zahryznul se mi do lejtka. V okýnku se objevila hlava kuchařky.
„Zelí došlo!“ hlásila.
Po noze mi stejkala horká lepkavá krev.
„Filipe!“