Poslední paprsek nejdelší slunečné chvíle v roce zeslábl a v ten moment jsem na kůži pocítil chlad. Rekapitulovat prožité ve mně probudil joint a pivo, žižkovské kombo. Chybí jen václavská klobása a můžeme hovořit o pražské trojici.

Štěstěna mě obdařila schopností vypouštět nepodstatné. Mantra unikla ze všedního koloběhu, odlákala pozornost a vzduch zhoustl. Proti mně prošlo ulicí mnoho lidí. Ve svých obličejích zvrásčili čelo v rozbouřené moře. Kůže na rukách v receptory skryté krásy se zvlnila. A duše od zloby se odpoutala. Mysl do jednoho bodu upřena, rozplétala zamotané slunce, zanesené zavátým pískem. Tak chutná pouštní duna, ke které každý z nás s jistotou dojde.

Voda osvěží a lze po ní plout dál, smrtelné rány ztratí na vážnosti. V deltě lze s mořem splynout hladce. Pokud ti rybář neprotrhne háčkem chřtán a nechytí tě do záchranné sítě. Vyslovit protest proti tvému odchodu může jen papež žijící s úctou k životu.

V zajateckém táboře chybí čubka, místo ní talár krmí lží odklizené osoby. Skryt mezi čtyřmi zdmi zrealizovals plán: STÁT SE NEVIDITELNÝM. Projít skrz ztracený dav nepozorován. Zbaven všeho a všech, cítit radost z toho být sám.

Společnost nepřijímá devianty. Bojí se jejich pravdy. Samotáře baví nepochopení vzdálených.

Stačí jedno slunce přes den a poté vysvitne tulákův měsíc.

Představujeme autory almanachu Zpěvy ulice.