První školní den bývá lehce nervózní, plný očekávání, ale i tiché tíhy. Právě 1. září 1941, když mu bylo pouhých 22 let, zemřel básník Jiří Orten. Den předtím, na své narozeniny, byl v Praze sražen německou sanitkou. Do nemocnice byl sice převezen, ale odmítli mu poskytnout péči – kvůli jeho židovskému původu. Tragédie, která by sama o sobě vydala na román, ukončila život jednoho z nejvýraznějších hlasů české poezie 20. století.

Zůstaly po něm sbírky a deníky – Čítanka jitra, Cesta k mrazu, Ohnice – texty mladého muže psané s naléhavostí, jako by tušil, že času nebude málo. Ortenova poezie je plná melancholických gest i něžných záblesků: vypráví o samotě, křehkosti i touze po životě, která se vynořuje z každé stránky. Kritici často zdůrazňují, že jeho deníky jsou skoro až mrazivě prorocké – poezie, která cítí svůj vlastní konec.

Jeho smrt připomíná křehkost mládí a cenu každého dne. Možná proto je dobré si právě na začátku září – kdy se znovu nadechuje škola, práce i povinnosti – připomenout básníka, který nestihl zestárnout. A ptát se s ním: jak naplníme svůj vlastní čas?